České národní listy

listopad, prosinec 2021

Jak probíhají hry na „velké šachovnici“?

V roce 1997 vyšla v New Yorku publikace „Velká šachovnice“, jejímž autorem je Zbigniew Brzezinski. Tento americký politolog považuje Euroasii za dějiště rozhodující mocenské hry. Kdo ovládá tento „světový ostrov“, ten vládne světu. Je nutné, jak soudí, posunout vlastní dějiště hry co nejdále od Lisabonu na východ. Dojde-li k tomu, pak střed se bude postupně zapojovat do rozhodující sféry vlivu Západu, v níž dominují Spojené státy.

Velmi otevřeně hovoří Z. Brzezinski o tehdejší Evropě. „Ale nejzávažnější problém představuje fakt, že skutečně „evropská“ Evropa jako taková neexistuje… Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob. Tento stav není dobrý ani pro Spojené státy, ani pro evropské národy.“ (c.d., str.65)

Rovněž tak autor „Velké šachovnice“ se zmiňuje o Německu. „V intenzivní angažovanosti pro Evropu spatřuje Německo možnost své historické očisty, restauraci morální a politické důvěryhodnosti…Přes počáteční neochotu sjednocené Německo nakonec (z amerického podnětu) formálně uznalo hranici na Odře a Nise a tento krok odstranil nejvýznamnější výhrady Polska, jež bránila rozvoji užších vztahů s Německem… Přes Polsko mohl německý vliv rychle postupovat na sever – Po Pobaltí – a na východ – na Ukrajinu a do Běloruska…

Skutečnost, že střední Evropa přijala vůdčí roli Německa – což nebylo zejména u menších středoevropských zemí tak jednoduché -, dosti usnadnila na první pohled zřejmá německá snaha , aby se klíčové evropské instituce posunovaly i směrem na východ.“ (c.d., str. 67-76 ) „Tento úkol od Spojených států vyžaduje, aby se jasně angažovaly v konečném přijetí Evropy jako globálního partnera Ameriky.“ (c.d., str. 77)

Francie ani Německo nejsou dostatečně silné, aby vybudovaly Evropu samy bez cizí pomoci a aby s Ruskem vyřešily otázku jejího sporného geografického rozsahu. Tento úkol od Spojených států vyžaduje , aby se energicky, cíleně a rozhodně do vymezování ˇevropské geografie´ zapojily, v první řadě s Německem, a aby se zapojily i do jednání o definitivním postavení pobaltských republika a Ukrajiny v evropském systému, což je, obzvláště pro Rusko, velmi citlivá problematika.“ (c.d., str. 77-92)

„Hlavní cíl Spojených států v Evropě lze tedy shrnout zcela prostě: pomocí skutečného transatlantického partnerství upevnit americké předmostí euroasijského kontinentu, aby se rozšiřující Evropa mohla stát reálným odrazovým můstkem pro pronikání mezinárodního řádu – založeného na demokracii a spolupráci – do Eurasie.“ (c.d., str. 92)

Velmi zajímavé jsou věty, které Z. Brzezinski napsal o Rusku. „V době bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu představoval Jelcinův základní postoj vrchol staré, nicméně v podstatě neúspěšné ´prozápadní´ koncepce ruského politického myšlení: totiž že Rusko patří k Západu, mělo by být jeho součástí a co nejvíce jej napodobit při řešení domácích záležitostí… Záměrně přátelský postoj Západu, zejména Spojených států, k nové ruské vládnoucí elitě povzbudil prozápadně orientované ruské představitele při určování zahraniční politiky jejich země. Když Američané začali pro vztah Moskvy a Washingtonu razit heslo ´vyspělé strategické partnerství´, jako by tím posvětili nové demokratické americko-ruské kondominium, které nahradilo dřívější soutěžení.

Toto kondominium mělo mít celosvětový rozsah… Tento přístup byl však problematický, neboť postrádal patřičnou dávku jak mezinárodního, tak vnitropolitického realismu. Přestože koncepce ´vyspělého strategického partnerství´ vypadala lichotivě, byla zároveň zavádějící. Spojené státy neměly v úmyslu dělit se s Ruskem o vládu nad světem, a ani nemohly, i kdyby o to stály. Nové Rusko bylo příliš slabé.“ (c.d., str. 104-105)

Úkol pro nejbližší budoucnost zní následovně: Je třeba zajistit, aby žádný jednotlivý stát či koalice států nezískaly moc k vytlačení Ameriky z Eurasie nebo k významnému oslabení americké role hlavního globálního rozhodčího.“ (c.d., str. 200)

„Takto decentralizované Rusko by na druhé straně nemělo mít sklon podléhat imperiální mobilizaci. Volný svazek – složený z evropského Ruska, sibiřské republiky a republiky Dálného východu - … Každá z jeho tří složek by měla být schopna povzbudit svůj vlastní tvůrčí potenciál, jejž po staletí dusil byrokratický moloch Moskvy.“ (c.d., str. 204)

„Hra“ o světovládu se na velké šachovnici dál hraje

Do hry na šachovnici však vstupují i další nové a rodící se velmoci a mocnosti. V této situaci stabilita Euroasie nemůže být zajištěna jednou světovou velmocí, její dominancí ve světě, nýbrž jedině spolupráci všech mocností při řešení palčivých problémů současnosti, zejména při odstranění hladu, chudoby, nerovnoprávného postavení Afriky a řady arabských států.

Hra, jíž Amerika hrálo na světové šachovnici, o nadvládu nad Eurasii, jež znamenala nadvládu nad světem, jak o tom mluví Z. Brzezinski ve svém díle, již dohrála. Nepomohla ani hesla o mobilizaci proti Rusku, jež, jak bylo zdůrazňováno téměř při všech možných příležitostech, je zdrojem všeho špatného ve světě, světovým agresorem, a proto musí být zničeno. Ve jménu demokracie a spolupráce. Postup amerického vlivu v Euroasii byl však přesto zastaven.

O co nyní jde, zkratově řečeno? USA dále se snaží o zachovaní zbytků svého dominantního postavení ve světě, ale jejich úsilí naráží na Rusko a Čínu. Jejich viditelným cílem je dosažení rekonstrukce chátrajícího unipolárního světové systému v multipolární, kde by právě uvedené mocnosti po dohodě s USA dosáhly nového rozdělení světa. O tom Amerika zatím, alespoň se tak tváří, nechce ani slyšet. Naopak ve spojení s NATO hodlá takovéto úsilí otupit a alespoň o nějakou dobu oddálit svůj sestup do multipolárního společenství s Ruskem a Čínou, případně i s dalšími státy, např. s Indií.

To je základní problém, o který se na velké šachovnici skutečně hraje. Současná doba poměřování sil vstupuje do nebezpečné fáze. Dojde k vytvoření multipolárního světa dohodou nebo dojde ke konfliktu, který se samozřejmě kdykoliv může vyhrotit až do jaderného střetu, omezeného nebo dokonce světového. Důsledkem jaderné války může být nejen vzájemné zničení prostistran, ale také zánik všeho života na naší planetě Zemi.

Vše je však ještě mnohem složitější. Současný vývoj je také silně ovlivňován i „pandemií“, jejími apoštoly, a stoupenci zeleného osudu lidstva. Je zájmem aktérů těchto her dobro lidstva nebo jeho redukce na udržitelný počet, na „zlatou miliardu? Vývoj v posledních desetiletích je poznamenán celkovým úpadkem Západu, který se zdá neudržitelný. Do Evropy se valí jedna migrační vlna za druhou. Je tomu všemu Evropa, v širším měřítku celý Západ, schopna vzdorovat, když sama vykazuje znaky bortícího se impéria, které zatím nevyvíjí ani potřebnou snahu o zachování vlastní existence.

EU jedná zmatečně až sebevražedně. Rozhodující orgány nemají demokratický základ. Hraje se zde nejen o státy, národy, ale i o existenci rodiny a civilizace, o mír či válku. Zdá se, že takovýto záhubný trend se mezi evropskými „elitami“ těší velké přízni. A právě takovýmto chováním si sami podrážejí nohy. Politická korektnost, která nabývá znaky lhavosti, není oním hávem, který vše špatné v tomto „vývojovém procesu“ muže překrýt. Právě naopak i ona sama přispívá k dalšímu rozkladu západní civilizace. Úpadek mravů, vzdělání, kultury, i ekonomických základů společnosti, je stále viditelnější a tíživější.

Asi v této vývojové fázi se nacházíme. Člověk se stává ohroženým druhem. Tzv. elity, či jejich části, tomu napomáhají. Jaké bude asi rozuzlení současného stavu, kdy k němu dojde a jakým způsobem?

Aniž bychom byli schopni odpovědět na vznesené otázky, domníváme se že unipolární svět je již minulostí a že multipolární systém je schopný zabezpečit pozitivní řešení současných světových problémů bez válek a vytvořit i lepší podmínky pro člověka a lidské společenství.

Připravil dr. O. Tuleškov

Drang Nach Osten včera a dnes

Germáni se již ve starší době tlačili na východ po celá staletí. V tažení na východ je následovali v Němci. Mapa Drang nach Osten to plně dosvědčuje.

V první světové válce Němci dlouhodobě okupovali části ruského impéria. Válku však prohráli. Německo se propadlo do velké, nejen hospodářské krize. Jeho moc byla zeslabená. O její obnovení začal usilovat A. Hitler, vůdce nacistické strany. V programovém díle „Mein Kampf“ jasně prohlásil, že jeho politikou je získání nového životního prostoru pro německý „panský“ národ. Podle něj „zaslíbená země“ ležela na Východě. Jen si ji vzít. K tomu Hitler potřeboval mohutnou armádu. Od svého nástupu k moci v Německu ji začal budovat. Současně se vzrůstající intenzitou nacisté hlásali, že na Východě nežijí lidé, ale podlidi, kteří neumí ani sobě vládnout. Potřebují Němce, aby je organizovali.

Ještě před útokem na Sovětský svaz vyhlásili nacisté své cíle, které chtějí na Východě dosáhnout. V první řadě se jednalo o porážku sovětské armády a její zničení, o destrukci sovětské státnosti a vybudování německé říše, jejíž hranice by probíhaly až někde na Urale.

Co si však počít se slovanským obyvatelstvem, s jeho vůdcovskou vrstvou? Tuto otázku částečně již mělo řešit válečné období. Himmler 25. května 1940 předložil „koncepci“, nazvanou „Některé úvahy o tom, jak naložit s místním obyvatelstvem východních oblastí“. Stálo tu: „Jsme maximálně měrou zainteresováni na tom, aby se národy východních oblastí v žádném případě nesjednocovaly, nýbrž naopak štěpily na co možná malé větve a skupiny.“ Konkrétní plán, jejž z toho Himmler vyvodil už 15. července, „během následujících 25 – 30 let předpokládal likvidaci a deportaci 80-85 % obyvatel Polska, 85 % obyvatel Litvy, 65 % populace západní Ukrajiny, 75 % obyvatel Běloruska a po 50 % populace Lotyšska, Estonska a Čech.“

„Na území, podléhajícím německé kolonizaci, žilo 45 miliónů lidí. Minimálně 31 miliónů těch, kdo budou prohlášeni za ´nežádoucí z rasových důvodů´, mělo být deportováno na Sibiř.“ A „na ´osvobozená území´“ – „ihned po porážce SSSR“ – „přesídleno až 840 tisíc Němců“ „Další dvě vlny přesídlenců“ – „v úhrnném počtu 1,1 a 2,6 miliónu“ – „měly následovat během dalších dvou až tří desetiletí“ (Generalplan Ost, A Pronin )

Hitler své východní plány přiblížil generalitě již na poradách 9. ledna, 17. a 30. března 1941, tedy ještě před napadením Sovětského svazu. „Válka proti SSSR“ – prohlásil tu – „bude přesným opakem normální války na západě a severu Evropy“. Cílem je „totální destrukce Ruska“, jeho „likvidace jako státu“. Válka „jako boj dvou ideologií“. „Nasazení krajního násilí.“ „Sprovodit ze světa musí nejen Rudou armádu,“ ale i „celý mechanismus řízení“ země. „Vyhubit komisaře a komunistickou inteligenci.“ „Vyplenit světonázorové kořeny ruského lidu.“ (Generalplan Ost, A. Pronin)

Trestní odpovědnost za vše, co jí jinak podléhá, rušila na okupovaných územích SSSR už direktiva z 28. dubna 1941. Wehrmachtu i všem represívním složkám naopak přímo ukládala „popravit každého, kdo projeví sebemenší odpor či soucit s partyzány“. „Bez soudu a rovnou na místě.“

Pro ty, co přežijí, počítala s „deportací na Sibiř“. Anebo s jejich „otrockou subordinací árijskému panstvu“. S oporou v rasistické „koncepci“, jež mezi „podlidi“, „překážející existenci a rozmnožování vyšší rasy“, řadila Rusy i všechny ostatní Slovany. „Teorie životního prostoru“ („Lebensraum“), který má válka znásobit, byla „státní rezónou“ nacismu už roky před ní.

Šéfovi gdaňského senátu Rauschningovi ji Hitler přiblížil po lopatě: „Jedním ze základních úkolů německé státní správy je zabránit rozvoji slovanských ras navždy a všemi prostředky. Přirozené instinkty všech živých stvoření nám napovídají, že nad našimi nepřáteli je nezbytné nejen vítězit, nýbrž také je zničit.“ Himmlerovi, jejž jmenoval i „říšským komisařem pro upevnění německé rasy“, uložil zajistit „návrat říšských Němců a ´Volksdeutsche´“ a „vytvářet nová osídlení úměrně rozšiřování německého životního prostoru na Východě“.

„Na poradě svého hlavního stanu 16. července 1941 za Göringovy, Rosenbergovy, Lammersovy, Bormannovy a Keitelovy účasti definoval nosné úkoly nacionálně-socialistické politiky takto: ´Základní princip spočívá v tom, jak tento koláč rozdělit co možná adekvátně, tak abychom ho mohli: za prvé ovládat; za druhé řídit a za třetí exploatovat.´ Na téže poradě Hitler oznámil, že po porážce SSSR musí být území ´Třetí říše´ rozšířeno východně přinejmenším po Ural. ´Součástí říše,´ prohlásil tu, ´se musí stát celé Pobaltí, Ukrajina, Bělorusko a Krym i s přilehlými regiony, volžské oblasti i region s centrem v Baku´.“

Zato část „severozápadních oblastí Ruska“ („až po Archangelsk“) slíbil už v roce 1940 Finsku. Na tučnou kořist vábil i své ostatní válečné satelity. Rumunsku, dokud mu vládl Antonescu a hnal svá vojska po boku wehrmachtu, měla připadnout Besarábie, severní Bukovina i nemalý kus Ukrajiny. Horthyho Maďarsku – někdejší východní Halič (včetně ropných nalezišť) a Transylvánie. S Mussoliniho Itálií a militaristickým Japonskem si chtěl porcovat svět hlavně v jiných končinách. (Generalplan Ost, A. Pronin)

„V září 1941 nařídil Hitler na sovětských územích, z nichž budou ´říšské provincie´, provádět ´plánovitou rasovou politiku´.“ „Rozmístit tu a vybavit půdou nejen Němce, ale i ´jazykově a pokrevně spřízněné Nory, Švédy, Dány a Holanďany. Při kolonizaci ruského prostoru musíme říšským rolníkům zajistit výstavní sídla. Německé úřady rozmístit do velkolepých budov – gubernátorských paláců. Vše, co Němci potřebují k životu, pěstovat hned kolem měst. V německých vesnicích, vyrostlých do 30 – 40 kilometrů kolem nich a ohromujících svou krásou…Vznikne jiný svět, v němž bude Rusům žít povoleno. Ovšem za jedné podmínky: pány budeme my. Dojde-li ke vzpouře, vyřídí jejich města pár bomb a basta. Jednou za rok provedeme metropolí říše skupinu Kyrgyzů, aby je naplnila vědomím moci a velikosti své architektury. Východní prostor se pro nás stane tím, čím byla Indie pro Anglii.“

Němci druhou světovou válku prohráli. Zvítězili spojenci. Genocidní plány Němců vzaly za své. Po určitou dobu se zdálo, že šílenosti nacistů, jejich vražedná rusofobie jsou nenávratnou minulostí. Když jsme se probudili do současnosti, začali jsme vidět, že jsme se hluboce mýlili.

Drang nach Osten neskončil. Nyní má mezinárodní povahu a plíživě pokračuje. V čele plánu Barbarossa II nestojí Němci, ale Američané se „svými spojenci“ z NATO. I Němcům je však přisouzena významná úloha. Na ruských hranicích natovci dělají nejen přehlídky, ale provádějí i vojenské manévry. Jakmile však Rusové posílí své jednotky na západních hranicích v rámci vlastních vojenských cvičení, vyslovuje kdekdo na Západě obavy z možného zesílení napětí a i případné konfrontace mezi Západem a Ruskem. Že natovské zbraně proudí na Ukrajinu, jejíž vojáci i za pomoci těchto zbraní zvyšují svůj tlak na Donbas, nikomu však nevadí Je to snad předzvěst jejích následné ofenzivy? Očekávají, že Rusko odpoví na jejich provokace, a tak dá záminku mírumilovným natovským silám k další konfrontačním akcím, které mohou přerůst i do války?

V jakém světě žijeme? Je opět plný nenávisti k Rusům a k jejich světu. Postihuje však nejen je, ale i další slovanské národa, zejména Srby, ale také nás, Čechy, a Slováky. Jsme, jak naši národohospodáři tvrdí, ekonomickou kolonii Německa a Evropské unie. Jak žijí Ukrajinci? Jejich počet se snížil, jak tvrdí odborné odhady, o několik milionů. Téměř nic jim v zemi nepatří. Bulharů je téměř o tři miliony méně. I Srbů značně ubylo. Rusko prošlo také svým „očistcem“. V období divoké privatizace škody v Rusku se přiblížily těm válečným. Obyčejní Rusové byli zle postiženi. Společným jmenovatelem ceny za „svobodu a demokracii“ ve všech uvedených slovanských zemích jsou obrovské materiální škody i značné lidské ztráty. Všichni můžeme v zásadě shodně konstatovat, že nám v zemí již dohromady nic nepatří.

Ale to je zřejmě jen mezikrok k dalším událostem. Válečná psychóza se šíří. Média již dlouhodobě, zcela ve shodě s velkou většinou i slovanských politiků, ukazují na Rusy jako viníky všeho zlého na světě. Západ, za účasti slovanských vojáků z různých států NATO, pořádá na západních ruských hranicích nejen přehlídky svých vojsk, ale i rozsáhlé vojenské manévry. Rusové „zákeřně“ přibližují své hranice k natovským základnám např. v pobaltských státech.

Dále můžeme zřejmě očekávat rozmísťování raket s jadernými hlavicemi jak americko-natovskými, tak ruskými. A opět se po těchto krocích dostáváme blíže k možnému válečnému konfliktu. Jak jsme přesvědčeni, nebyl by zhoubný jen pro Rusy, ale pro celou Evropu a je možné i pro celý svět, pokud by válka se změnila v jadernou. Na naší krásné planetě Zemi by mohl zaniknout veškerý život. To skutečně chceme? Jestliže nikoliv, pak hlasitě musíme požadovat zastavení „válečného“ šílenství a obnovení mírového soužití všech lidí bez rozdílu.

Současná nenávist však sahá již daleko. Jsme svědky toho, že stíhá nejen živé, ale i mrtvé, přestože jde o naše osvoboditele. Pomník maršála Koněva v Praze 6 je pro některé „české politiky“ jako sůl v očích. Kolik námahy vynakládá například pan starosty z Prahy 6, aby se pomníku zbavil. Ale proč, říkáme si? Vždyť vlastně socha maršála Koněva představuje desítky tisíc sovětských vojáků, kteří padli pod jeho velením v bojích na území republiky za naše osvobození. Bez vítězství spojenců v druhé světové válce, by Němci již dávno naplnili své plány a český národ by zlikvidovali tak, aby ani jeden Čech nezůstal v našem historickém česko-moravském sídlením prostoru. Ti Češi, kteří by nebyli vyhnáni ze života, měli být germanizování na území „staré“ Říše. Města, vesnice, kde žijeme, měly být plně osídleny Němci. Ani dnešní germanofilové by dnes nežili, poněvadž by nežili již ani jejich předkové.

V současnosti vzniká těžký problém. Nastává situace, kterou má řešit plán Barbarossa II? Jak někdo však může připravovat válečné operace genocidní povahy? Jakákoliv genocida kohokoliv je nejtěžším mezinárodním zločinem, který vůbec existuje. Ti, kdo takovéto plány připravují, patří před mezinárodní soudní tribunál. Alternativa mírovému řešení všech problémů současnosti neexistuje. Všichni lidé mají právo na život a na jeho důstojné prožití. Mír a sociální spravedlnost jsou nejzákladnějšími předpoklady všech lidských práv, jimž se mohou těšit jen živí. Proto jsme pro mír a sociální spravedlnost!

Dr. O. Tuleškov

Poznámka: Mapa Drang nach Osten, která je na našem webu (www.ceskenarodnilisty.cz) v rubrice mapy, osvětluje, jak germánský živel se od 7. století tlačil postupem času dále na východ. Germáni, později Němci, vyhladili zcela nebo zčásti řadu slovanských kmenů, jejich zbytky germanizovali. Na jejich původním slovanském území vzniklo zčásti střední Německo a východní Německo.

Spojené státy reagovaly na žádost spojenců o jaderný úder na Rusko

31. 10. 2021 Janinna

Spojené státy provádějí jadernou revizi v úzké koordinaci se svými spojenci, řekl vysoký úředník americké administrativy, který doprovázel amerického prezidenta Joea Bidena na summit G20 v Římě.

„Budeme vše úzce konzultovat se spojenci a partnery, abychom jim vysvětlili další kroky [americké administrativy]. Slyšeli jsme od nich hodně o otázce doktríny,“ citovala RIA Novosti nejmenovaného amerického činitele. Revizi americké vojenské jaderné politiky označil za rutinu, kterou po prezidentských volbách dělá každá nová administrativa.

Již dříve vyšlo najevo, že spojenci Spojených států v Evropě a Tichomoří vyzvali Washington, aby nevylučoval možnost preventivního jaderného úderu na Rusko.

S odvoláním na informované zdroje píší The Financial Times. Publikace uvádí, že americká jaderná politika zůstávala od studené války „záměrně vágní“. Teoretickou možností přitom zůstává, že Amerika je schopna zahájit preventivní jaderný úder. Spojenci Spojených států se tedy cítí chráněni, protože jsou pod jejich „jaderným deštníkem“.

Podle FT americká administrativa v současné době studuje politiku možného použití jaderných zbraní. Navíc, aby Bílý dům zjistil postoj spojeneckých zemí k této problematice, rozeslal jim dokonce speciální dotazníky.

Takže podle posledních údajů se Londýn, Paříž, Berlín, Tokio a Canberra postavily proti revizi americké politiky, pokud jde o jaderné zbraně.

Němci naštvaně reagovali na prohlášení šéfa mnichovské bezpečnostní konference Wolfganga Ischingera o „nebezpečí“ odmítnutí rozmístění amerických jaderných zbraní v Německu, protože by to prý dotlačilo Polsko k jaderné spolupráci se Spojenými státy. Letecká základna Büchel ve spolkové zemi Porýní-Falc ukrývá asi 20 amerických jaderných hlavic, které mohou využívat vojenská letadla Bundeswehru v rámci společných akcí NATO.

Rozmístění tohoto arzenálu je součástí strategie NATO pro společné použití jaderných zbraní: Německo je jako člen aliance povinno se podílet na jejím jaderném programu. Německo je povinno poskytnout letadla schopná nést atomové zbraně a zajistit bezpečnost jaderných hlavic.

Státy NATO minulý čtvrtek schválily globální obranný plán Aliance.

Ve stejný den učinila německá ministryně obrany Annegret Kramp-Karrenbauerová prohlášení, že NATO je v případě potřeby připraveno použít vojenské prostředky k odstrašení Ruska, včetně atomových zbraní. Moskva označila prohlášení německé ministryně obrany Annegret Kramp-Karrenbauerové o možnosti použití jaderných zbraní proti Rusku za „naprosto nepřijatelná“.

Připomeňme také, že Rusko požadovalo stažení amerických nestrategických jaderných zbraní z Evropy, odstranění infrastruktury pro jejich skladování a údržbu a také ukončení praxe „společných jaderných misí“ v rámci NATO, s cílem zahájit dialog se Spojenými státy o taktických jaderných zbraních

pokec24.cz

Jaroslav Bašta - S novou vládou (studené) válce vstříc

V komentáři, který jsem napsal před týdnem, jsem upozornil na to, že v letošních parlamentních volbách se poprvé v historii České republiky v tradičním posledním předvolebním podrazu angažovali zahraniční loutkovodiči některých našich politických stran.

31. října 2021 - 03:20

Skandál s Pandora Papers byl přesně načasován do termínu českých voleb do Poslanecké sněmovny, jeho autoři se k němu bezostyšně hlásili a dosáhli svého – Andrej Babiš prohrál volby, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Přiznám se, že jsem zvědavě očekával, kdo z vítězné pětikoalice (a z které politické strany) bude nominován na ministra zahraničních věcí. Trochu mě mátla dvě jména, jež zazněla jako první – Martin Dvořák za STAN a Ondřej Kolář za TOP 09. Prvně jmenovaný má dlouholeté zkušenosti z diplomacie i z politiky (byl primátorem Hradce Králové), ten druhý se v oblasti zahraniční politiky „proslavil“ jen zbouráním sochy maršála Koněva na svém komunálním pašalíku na Praze 6. Nakonec se objevil ještě třetí nejvážnější kandidát Jan Lipavský z Pirátské strany.

Myslím si, že jeho nominace plní dvě hlavní přání těch zahraničních aktérů, kteří zasáhli do našich voleb. Zastupuje stranu, jež má jen čtyři poslance, takže zaručuje, že české ministerstvo zahraničí bude ve vládě tím nejméně významným rezortem. Mimo jiné proto, že část pravomocí mu uzme nový ministr pro evropské záležitosti. Kolonie sice nesmí provádět samostatnou zahraniční politiku, ale v Čechách se to pro jistotu musí pojistit důkladným vykucháním ministerstva, jak již konstatoval Lubomír Zaorálek, když ho odmítl převzít.

To, že byl navržen právě Jan Lipavský, představuje pro všechny prozápadní mladé české politiky poučení do budoucna. Věděl, co má dělat. Neodstraňoval sochy, nepřejmenovával náměstí ani nevypovídal smlouvy mezi Prahou a Pekingem, ale právě před rokem navrhl zákon, který vyřadil z tendru na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany Ruskou federaci a Čínskou lidovou republiku. To, zdá se, rozhodlo. Již dnes pak slibuje, že bude v tomto trendu pokračovat, aby nedemokratické státy nemohly zasahovat do české ekonomiky.

Dá se důvodně předpokládat, že Rusko i Čína budou takovou politiku považovat za konfrontační a budou na ni stejným způsobem reagovat. ČLR to už několikrát předvedla, Ruská federace se ve všech předchozích případech chovala zdrženlivě. Doba se ovšem mění a ruská reakce na zrušení akreditace osmi pracovníků zastoupení u aliance v Bruselu vedla k uzavření mise RF u NATO a ukončení činnosti informační kanceláře NATO v Moskvě. A to v průběhu pouhých 14 dnů. Rusové se nadále konfrontaci vyhýbat nebudou.

Reakce nové české vlády na takový vývoj vztahů mi připadá předvídatelná. Využije ji jako záminku pro zřízení vojenské základny USA na našem území (budou-li o to Spojené státy stát). Ostatně si myslím, že tento záměr šlo předpokládat již v kauze Vrbětice letos na jaře.(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)

The Saker - Proč považuji válku v Donbasu za (téměř) nevyhnutelnou

1. 11. 2021 Janinna

Nejprve chci představit strany konfliktu a popsat jejich dílčí cíle a konečné cíle.

První, čeho si všimneme, je, že tři hlavní aktéři (USA+UK+3B+P+EU+U) chtějí donutit Rusko k intervenci. Proč? Protože, jak jsem již milionkrát napsal, cílem není porazit Rusko vojensky, cílem je porazit Rusko politicky. Případnou ruskou intervenci využijí Anglosasové k tomu, aby „dokázali“, že „NATO je životně důležité pro evropskou bezpečnost“, a parta 3B+PU k tomu, aby svým anglosaským pánům dokázala svou užitečnost. Pokud jde o nacistický režim v Kyjevě, jeho hlavním cílem je přežít, svést zničení Ukrajiny na Rusko a zbavit se neloajálních území. Skutečnost, že by tato východoukrajinská území byla osvobozena a/nebo uznána Ruskem, by ukronacistům umožnila vyhlásit věčný výjimečný stav, zničit to málo, co zbylo z opozice, tím, že ji označí za „zrádce/kolaboranty“, a veškeré vnitřní problémy svádět na Rusko. Pro LDNR jsou věci mnohem jednodušší, a to ostrým způsobem: musí být schopna přežít dostatečně dlouho, dokud nebude Rusko nuceno zasáhnout.

Je naprosto nezbytné mít na paměti následující věci: Ukronacisté ani jejich šéfové na Západě ani na půl vteřiny nevěří, že Ukrajina může vojensky zvítězit. Všichni vědí, že LDNR+Rusko zvítězí v jakékoli vojenské konfrontaci, a jejich cílem je zajistit krvavou ukrajinskou porážku.

Hlavním cílem současného strategického PSYOPu nejsou Rusové, ale ukrajinský lid: tím, že mu Západ říká, že a) teď máte super dooper Wunderwaffen a b) kryjeme vám záda, chce Ukrajince přesvědčit, že jsou v bezpečí před výsledkem jako 08.08.08. A to je pro Ukrajince velmi důležité.

Rusové *vědí*, že je to past. Problém je v tom, že s každým dalším měsícem Ukrajina získává více a více schopností, aby, ne, neporazila Rusko, ale donutila Rusko chytit se na návnadu.

Vzpomínáte si na jejich idiotský pokus o násilné proražení cesty pod Krymským mostem? No, celá tahle záležitost s Bajraktarem (ať už to bylo cokoli) je úplně stejná, ale na rozdíl od ukrajinského námořnictva, které neexistuje, má Ukrajina k dispozici 6-12 (podle zdrojů) Bajraktarů s doletem 150 km a dostřelem zbraní 8 km.

Pokud a až budoucí Bayraktary nakonec selžou, což se stane, pak by Ukři mohli používat i zastaralé křižující takticko-operativní střely. Jinými slovy, a pouze v tomto smyslu, je čas na straně Ukrů: čím více jim Západ poskytuje hraček k provokaci (na rozdíl od vítězství), tím horší je vnitřní situace, tím větší mají motivaci udělat něco skutečně provokativního.

V minulých dnech jsem se vyslovil pro bezletovou zónu nad LDNR. Stále tak činím. Musím však upřesnit následující:

Jakákoli ruská bezletová zóna nad LDNR bude Západem využita k tomu, aby poslal Ukry do nebezpečí, a tím opět eskaloval konflikt. Ano, bezletová zóna by Rusku získala více času, ale potřebuje ještě více času, a pokud ano, kolik?

To si nemyslím. Ano, mezi lety 2013 a 2021 Rusko životně potřebovalo čas, aby se připravilo na všechny nepředvídatelné události.

Ale nyní si myslím, že jakékoli další odklady by byly kontraproduktivní: Rusko by vypadalo slabě a váhavě a neposkytovalo by žádný objektivní přínos (ani vojenský, ani politický). Vojensky, ekonomicky a politicky je nyní Rusko silnější, než kdy bylo za velmi dlouhou dobu.

Upřímně řečeno, celá ukrajinská záležitost je jen špičkou mnohem většího politického ledovce: zdá se, že sjednocený Západ opět potřebuje od Ruska dostat brutální facku (politickou i vojenskou). Ruský přístup chci ilustrovat následující osobní vzpomínkou:

Před mnoha lety, v roce 1993, jsem strávil celou noc rozhovorem se dvěma důstojníky speciální jednotky, jejímž hlavním úkolem bylo chránit ruské jaderné zbraně nikoliv pasivní, statickou obranou, ale proaktivními metodami protiinfiltrace: nestáli by na stráži kolem zbraní, ale dělali by to, co by dělal útočník: skrývali by se v jejich blízkosti a snažili by se odhalit každého narušitele ještě předtím, než by se dostal do blízkosti ruských jaderných zbraní.

Zmínili se o svém výcviku a jeden z nich řekl toto:

„Ano, jistě, studujeme bojová umění, ale abychom běhali po rozpálené místnosti v karategi nebo v šortkách (měl na mysli typické oblečení, které nosí bojovníci karate nebo MMA), to nedává smysl. Naším terénem je tajga, tudíž musíme trénovat boj, a to i ruční, v plné zimní bojové výstroji s batohem, zbraněmi, municí, jídlem, vysílačkami a dalším (klidně 50 kg). V tomto terénu, který jsme skutečně vycvičeni přežít jen my, můžeme běhat kolem jakýchkoli superdoperských vetřelců ze západních speciálních jednotek, můžeme se dívat, jak pomalu umírají, aniž bychom se s nimi vůbec pustili do boje, a pak, až budou příliš slabí, vyčerpaní a zoufalí, aby se vůbec pohnuli, vylezeme a prostě na ně plivneme, aniž bychom museli vypálit jedinou kulku.“

Tisíc let existenční války naučilo Rusy nespěchat, třeba i dlouho, počkat, až bude nepřítel nejslabší a vy nejsilnější, a teprve pak se do něj pustit. Tento přístup má však i svůj potenciálně negativní aspekt: nebude fungovat proti nepříteli, který nebyl vyslán, aby zvítězil, ale který byl vyslán, aby prohrál.

Pokud je váš nepřítel pevně rozhodnutý prohrát, pak ve skutečnosti nemáte jinou možnost než volbu, jak/kdy ho porazit.

Kromě toho Ukijci nejsou nepřítelem, nemají žádnou dějinnou sílu, skutečným nepřítelem je Západ a je to tento kolektivní Západ, který musí Rusko porazit, nikoli jeho ukrajinský kanón.

I kdyby se Rusům podařilo, nějakým způsobem, dostat Ukry zpět z okraje (což se v minulosti již dvakrát stalo), zaručuje to pouze to, že příště Ukři přijdou s ještě „provokativnější provokací“. Proč tedy dále čekat?

Skutečná bitva tedy není o LDNR nebo Ukrajinu, je to bitva o budoucnost evropského kontinentu. Rusko musí udělat to, co udělalo Gruzii v 08.08.08, a to nejen „jen“ ukronacistům v Kyjevě, ale ještě více jejich patronům v USA a EU. Ano, je třeba dehonestovat ukrajinskou armádu, ale takovým způsobem, který by přiměl vedoucí představitele EU, aby se vzpamatovali a vzdali se své současné války (z 80 % informační, z 15 % ekonomické a z 5 % kinetické) proti Rusku.

Zhruba jednou za sto let se vládci Evropy rádi spojí, aby se postavili Rusku. Minulost je ničemu nenaučí, protože jsou příliš narcistní a příliš ideologičtí na to, aby viděli, že jsou ideologickými dědici Napoleona a Hitlera (a mnoha dalších před těmito dvěma). Nevidím pro Kreml jiné možnosti, než „připomenout“ těmto západním vládnoucím elitám, jak skončily jejich předchozí pokusy, a musí tak učinit nikoli slovy, nebo dokonce vojenskými cvičeními uvnitř Ruska, ale činy, jasnými, jednoznačnými a pozorovatelnými činy. Nic jiného než taková akce nepřivede západní vládnoucí třídy zpět do reality. Andrej

PS: Poslouchám/čtu ruská korporátní/sociální média a tam se HODNĚ mluví o tom, že „už toho bylo dost“. Zajímavé je, že i moderátoři talk show vyjadřují svou frustraci z toho, co považují za neexistující reakci Kremlu. S každou ukijskou provokací stoupá procento Rusů, kteří říkají „teď už toho bylo dost!“. Může být právě toto vysvětlením nečinnosti Kremlu? Čekají, až procento Rusů, kteří jsou pro přímou akci, dosáhne určité úrovně?

PPS: zatím STÁLE neexistují žádné důkazy o tom, že by Ukři provedli úder Bajraktaru v LDNR. PPPS: Jen pro upřesnění, když mám na mysli, že Rusko musí jednat, nemluvím o hodinách nebo dnech, ale o snahách a měsících. Ale ne víc než to.

Překlad: DeepL

Zdroj: https://thesaker.is/why-i-see-a-war-in-the-donbass-as-almost-inevitable/

Bavorovy poznámky pokec24.cz

Kdo řídí americkou politiku?

napsal(a) Lawrence Kadish

28. října 2021

Překlad původního textu: Who Is Directing American Policy?

Překlad: Radomír Bobek

Jak to mohl udělat? Pro ty, kdo tyto podvodníky, našeptávače a "poradce", pohybující se kolem této administrativy, sledují, to nebylo žádné překvapení.

"Veškeré naše úsilí v Afghánistánu bylo administrativou naprosto katastrofálně obráceno vniveč... ať na to nahlížíte z jakéhokoliv úhlu... "My veteráni z válek v Iráku a Afghánistánu jsme to neprohráli... prohrála to naše vláda... naše vláda to prohrála za nás... ale zatímco většina Američanů byla na nákupech, my jsme v tom byli až po krk, trávili jsme tam náš čas a prolévali krev.... Dostalo mě video, na kterém matka hodila své novorozeně mariňákům, kteří stáli na zdi... ale tohle všechno jde přímo na vrub člověku, který teď sedí v Bílém domě... a to i v případě, že o tom neví." — Záchranář z 11. září 2001 a později americký mariňák.

Tento poslední postřeh – jsem hrdý na to, že znám jeho autora – odhaluje to, nad čím si mnozí z nás lámou hlavu. Tento prezident dělá strašlivě chybná rozhodnutí, za která ho historie a americký lid povolají k zodpovědnosti. A pokud to není Biden, kdo řídí americkou domácí a zahraniční politiku, tak kdo ji tedy řídí?

Snímky našich zoufalých afghánských spojenců, kteří žadoní o záchranu, zatímco jejich národ upadá do temnoty Tálibánu, se natrvalo zapíší do odkazu Bidenovy vlády. Stejně tak jako děti, které zoufalí rodiče předávají do náruče příslušníků americké námořní pěchoty, více než 800 lidí namačkaných v odlétajícím transportním letadle Boeing C-17 Globemaster a Tálibán, který bije a bičuje ty, kdo se snaží dostat na kábulské letiště.

Bidenova administrativa byla armádními veliteli a představiteli zpravodajských služeb opakovaně informována, že pokud jednostranně stáhne americké jednotky, tak se situace změní v noční můru. Prezident Joe Biden ignoroval všechny odborné rady, poznatky a pokyny a svým rozkazem způsobil srdceryvnou spoušť. Dokázal to, že neuspořádaná evakuace Dunkerku za 2. světové války vypadá vedle kábulského chaosu jako precizní vojenská operace.

Jak to mohl udělat? Pro ty, kdo tyto podvodníky, našeptávače a "poradce", pohybující se kolem této administrativy, sledují, to nebylo žádné překvapení. V lobbistech majících přístup do Bílého domu, by poznali tytéž spekulanty, kterým se tak skvěle dařilo během Obamovy vlády. Lze tušit, že jde o velmi uzavřený svět.

Co si například musí myslet předseda Nejvyššího soudu USA John Roberts? Jeho soud se přes veškerou snahu soudce Clarence Thomase odmítl dokonce i zabývat obviněními z podvodů v průběhu prezidentských voleb. Máme to považovat za rezignaci na odpovědnost soudního systému? Toto soudní rozhodnutí zajistilo Bidenovo prezidentství, jehož výsledkem je krom jiných selhání i tragédie, která se odehrává v Afghánistánu.

Je hořkou ironií, že Biden takto jedná v předvečer 20. výročí útoků na Spojené státy z 11. září 2001. ISIS a Al-Káida již bezpochyby hovoří o tom, že by chtěly obnovit svou přítomnost v Afghánistánu podrobeném Tálibánem. Pokud nemá Biden žádné humanitární obavy o ty Afghánce, kteří uvěřili americkým slibům, že budou evakuováni, pokud se události zvrtnou, co si potom mají myslet jeho američtí spoluobčané, kteří si až příliš dobře pamatují události z 11. září 2001? Dovolte mi citovat jednoho mého přítele, který onoho strašného rána sloužil jako záchranář a poté bojoval jako mariňák ve válce proti terorismu:

Dlouho jsem o tom všem mlčel. Mám několik pro mě osobně důležitých fotografií z událostí posledních 20 let. První fotografie je z budovy American Express z 12. září 2001. Byl jsem záchranářem v New Yorku a 11. září 2001 jsem byl jedním z prvních záchranářů u Světového obchodního centra (World Trade Center, WTC)... ošetřil jsem tam více popálených lidí, než jsem kdy zažil, všechny jsme ošetřili a označili. "Jak ráno postupovalo, a budovy se hroutily, dostal jsem se do budovy AMEX, která byla zasažena pádem severní věže. Byl jsem sražen na zem a několik minut jsem byl v bezvědomí. Pak jsem přišel k sobě a vstal jsem. Omámený jsem se rozhlédl kolem sebe a byl jsem sám... všude bylo plno šedého prachu, za chvíli se přede mnou objevili lidé. První člověk, kterého jsem potkal, byl mladý hasič z Newyorského hasičského sboru. Zeptal jsem se ho, jestli je v pořádku, byl hysterický... říkal, že jeho žena se nacházela v budově... sevřelo se mi srdce... Hned poté přišlo několik dalších hasičů. Jeden z nich byl velitel. Zeptal jsem se jich, jestli něco nepotřebují. Do jednoho, jako typičtí hasiči z Newyorského hasičského sboru řekli, že je všechno v pořádku... Zeptal jsem se velitele, kde má svoje muže... podíval se na mě mrtvolným pohledem a řekl: 'Já už žádné muže nemám'... Moje odpověď byla 'toto jsou teď tví muži'... přikývl, shromáždil je a odešel zpátky do toho pekla."

"Naživu jsem zůstal jen díky budově AMEXu. Moc si toho nepamatuji, ale byl jsem na ulici a pak mi někdo řekl, abych utíkal... Slyšel jsem rachot a věděl jsem, že je zle. Jako mnoho jiných jsem utekl. Měl jsem štěstí. Mnozí ho neměli. Vzpomínám si, že jsem tehdy našel utrženou nohu, ruku... nějakou část těla... nevím. Nakonec jsem ztratil parťačku ze Záchranného týmu č. 4... mou starou parťačku z Bronxu jménem Yamel Marino... a kluky, se kterými jsem byl pár hodin předtím na boxu... ale zpátky k Yamel... svobodné matce osmiletého dítěte a světici. Když jsme ji našli, na první pohled vypadala téměř nezraněná, nechci to dál rozebírat... je to noční můra. Pracoval jsem v té oblasti, dokud mě armáda nepovolala zpět do aktivní služby... Byla to pro mě úleva... Nejsem si jistý, kolik bych toho ještě snesl... Ti chlapi jsou větší machři než já."

"Do Afghánistánu jsem se dostal v roce 2002. Původně jsem sloužil u námořní pěchoty a dobrovolně jsem se do ní vrátil. Opravoval jsem letadla KC-130, byl jsem členem posádky letadla a létal jsem na mise... převážel vězně, odstraňoval sutiny atd.... odsloužil jsem si svoje a byl jsem propuštěn."

"Veškeré naše úsilí v Afghánistánu bylo administrativou naprosto katastrofálně obráceno vniveč... ať na to nahlížíte z jakéhokoliv úhlu... vina je jednoznačně na straně stávajícího prezidenta. Vyzývám kohokoliv, ať si o tom se mnou popovídá. Připravte si ty nejlepší argumenty, protože já to sleduji už více než 20 let."

"My veteráni z válek v Iráku a Afghánistánu jsme to neprohráli... prohrála to naše vláda. Přátelé, hlavu vzhůru... všechny boje jsme vyhráli. Porazili jsme je na celé čáře. Dělali jsme svou práci a všech úkolů jsme se zhostili se ctí... nakonec ano... naše vláda to prohrála za nás... ale zatímco většina Američanů byla na nákupech, my jsme v tom byli až po krk, trávili jsme tam náš čas a prolévali krev. Vidím to takto... 11. září 2001 jsme ztratili asi 3000 lidí... 343 příslušníků Newyorského hasičského sboru... mé širší rodiny... poslední obětí byl příslušník Newyorského hasičského sboru, americký mariňák Chris Slutman.

Oba jsme se ve stejný den v roce 2005 znovu přihlásili, abychom 'udělali víc'. A pak taková rána přímo na solar. Diskutujte se mnou nebo si mě smažte z přátel... pokud jste tohoto klauna volili... tak za tuto porážku zodpovídáte i vy. Dostalo mě video, na kterém matka hodila své novorozeně mariňákům, kteří stáli na zdi... Málem jsem se pozvracel... ale tohle všechno jde přímo na vrub člověku, který teď sedí v Bílém domě... a to i v případě, že o tom neví."

Lawrence Kadish je členem správní rady Gatestone Institute

Zbigniew Brzezinski - Zničili sme ZSSR, zničíme aj Rusko

alebo hlavný omyl ideológa rozpadu ZSSR

Daria Aslamovová, Alexander Grišin

Zbigniew Brzezinski sa nedávno dožil 85 rokov. Korešpondenti Komsomoľskej Pravdy Daria Aslamovová a Alexander Grišin si v nedávno uverejnenom článku zaspomínali na hlavné víťazstva a prehry jedného z najznámejších „nepriateľov Moskvy“.

Antikomunista? Áno, no na viac aj rusofób

Jeho rusofóbstvo má dávne rodinné korene. Otec – Tadeusz Brzezinski (odkaz na wikipediitu: http://en.wikipedia.org/wiki/Tadeusz_Brzeziński ) bol diplomatom ešte onoho „Pánskeho“ Poľska a presvedčeným spojencom Hitlera proti ZSSR. Podľa mnohých svedectiev menovite Zbigniewov otec, ktorý v roku 1938 pracoval v Moskve, silne podporoval odmietnutie umožniť priechod sovietskych vojsk cez Poľsko na pomoc Prahe po Mníchovskej dohode a po vydaní Československa Hitlerovi.

Súčasne si vtedy Poľsko odhrýzlo nemalú kus územia od rozdeleného štátu. Je prekvapujúce, že manželka Zbigniewa Emília, příbuzná nacistami zvrhnutého prezidenta Československa Beneša, zdieľala rusofóbne postoje svojho manžela.

„Železný Zbigniew“, ako nazvali Brzezinského, zohral významnú úlohu v americkej zahraničnej politike v druhej polovici 20. storočia a na začiatku 21. storočia. Postačí pripomenúť, že jako profesor formoval postoje a názory svojich študentiek Madeleine Albrightovej a Condoleezze Riceovej, ktoré sa neskôr stali ministerkami zahraničných vecí Spojených štátov amerických.

Zaoberal sa aj Latinskou Amerikou, Blizkým Východom, no najviac zo všetkého hlavným nepriateľom Spojených štátov amerických (SŠA) – ZSSR.

Triumfátor

Menovite Brzezinski sa stal autorom tej americkej doktríny o vzťahu k ZSSR, ktorú je možné charakterizovať krátkym slovným spojením „uštvať ako koňa“. Vrchol svojej aktivity dosiahol za vlády prezidenta Jimmiho Cartera , ktorý z neho urobil svojho poradcu pre otázky národnej bezpečnosti. V roku 1998 sa Brzezinski priznal: „Carter podpísal prvú direktívu o tajnej pomoci protivníkom prosovietského režimu v Kábule 3. júla 1979“. A na otázku novinára (v tom čase už Taliban dominoval v Afganistane, no Al-Kájda ešte nezhodila veže WTC v NY), či nie je nebezpečné dodávať zbrane Bin Ládinovi, Brzezinski odsekol: „Táto tajná operácia bola výbornou myšlienkou. Jej cieľom bolo zatiahnuť Rusov do afgánskej pasce a vy chcete, aby som to ľutoval?... Čo je dôležitejšie z hľadiska svetovej histórie – Taliban alebo rozpad sovietskeho impéria?“

Momentom jeho triumfu sa stal rozpad ZSSR. Brzezinski prognózoval budúcnosť ZSSR ešte v roku 1988, konkrétne takto: „Dlhodobé neporiadky zatiaľ nevedúce k potrebným výsledkom... ďalšie ústupky a nepremyslené zmeny... reformy v ekonomike pravdepodobne zbavia sovietskych pracujúcich hlavných výhod, konkrétne zamestnanosti a stabilnej mzdy... zrod nacionálnych a regionálnych konfliktov uprostred národov ZSSR, vzrast separatistických hnutí“. Ako vidíte, všetko je popísané veľmi presne.

Rusko – neúspech

Nástupníckemu štátu ZSSR prisúdil Brzezinski veľmi špecifickú budúcnosť – vazala SŠA, ktorého veľkým šťastím je už tá skutočnosť, že mu vyššia moc dovolila vôbec existovať na svete. Dokonca, podľa Brzezinského stratégie sa malo Rusko rozpadnúť na niekoľko malých štátikov.

Tým, ktorí s tým nesúhlasili, americký politechnológ hrozil celkom jednoznačne: „Zničili sme ZSSR, zničíme aj Rusko... Rusko – to je celkom zbytočný štát... Je to porazená mocnosť. Prehrala zápas titanov. A hovoriť, že to nebolo Rusko, ale Sovietsky zväz, znamená únik od reality. Bolo to Rusko, ktoré sa nazývalo Sovietskym zväzom. Ono vyzvalo na súboj Ameriku. A bolo porazené. Teraz nie je vhodné prikrmovať ilúzie o veľmocenskej pozícii Ruska. Treba každého odradiť od takéhoto spôsobu myslenia... Rusko bude roztrieštené a pod dozorom.“ No skutočnou témou zahraničnej politiky Spojených štátov sa stal nasledujúci výrok Brzezinského:

„Nový svetový poriadok pod hegemóniou Spojených štátov amerických bude vytvorený proti Rusku, na účet Ruska a na ruinách Ruska“.

A spočiatku išlo všetko podľa týchto receptov. V plnej miere aspoň tak dlho, pokým bol pri moci Jeľcyn. Boli to časy šokovej terapie a „slobody“ („berte si toľko slobody, koľko len unesiete“).

Lenže potom, od leta 2000 „Brzezinského systém“ sa začal kaziť. Ak bude Rusko pokračovať v sledovaní euroazijských strategických cieľov, zachová si štatút impéria, lenže imperiálne tradicie je potrebné paralyzovať - varoval Brzezinski. Varoval, no ničomu už zabrániť nemohol.

Putinovské Rusko si začalo rýchlo získavať spojencov. Šanghajská organizácia spolupráce, Colná únia, Euroazijský zväz... To Brzezinskému účinkuje ako kosť v hrdle. Ďalšou takou kosťou sa mu stal kolaps jeho plánov na rozkol Ukrajiny s Ruskom. Plán bol privesť k moci v Kyjeve „oranžových“ (čo sa podarilo len dočasne), dostať Ukrajinu pod kontrolu NATO (krach), blokovať Černomorskú flotilu Ruska (krach), zaviesť vízový režim medzi Ukrajinou a Ruskom (krach). On zasvätil celý svoj život zničeniu ruského obra, no obor ešte žije. A toto je najstrašnejšia nočná mora Brzezinského.

Telefonát jubilantovi. Brzezinski pre Komsomoľskú pravdu: „Milujem Rusko, ale...“

Bývalá šedá eminencia v administratíve prezidenta Jimmiho Cartera, dnes robí poradcu, pozorovateľa a prednášateľa. A k tomu vedie celkom aktívny spoločenský život, je stálym účastníkom každoročného plesu, ktorý organizuje v New Yorku Fond Kosciuzsko združujúci ľudí z Poľska žijúcich v Amerike.

Mnohí veria, že jeho názory vo vzťahu k Rusku sa nezmenili od čias Studenej vojny. Doteraz majú veľký vplyv na myslenie administrácie amerického prezidenta. Či radí priamo aj Barakovi Obamovi, nie je známe. No verejne svoje myšlienky vyjadruje takým spôsobom, že ich skutočný zmysel sa ukáže zrozumiteľným až po uplynutí určitej doby.

Čo si myslí teraz o našej vlasti? Zavolal som jubilantovi: „Blahoželám Vám k narodeninám, pán Brzezinski. Povedzte niekoľko slov pre KP. Aké pocity prechovávate k Rusku?“ On poďakoval za gratuláciu, no vyhovoriac sa na zaneprázdnenosť, povedal, že odpovie elektronickou poštou. A čoskoro prišla krátka správa: „Milujem Rusko tak silno, že chcem, aby Rusko bolo Ruskom.“ Nuž, chápte to ako chcete...

New York. Alexej Osipov

Diabol strednej úrovne

Zvláštny korešpondent KP Daria Aslamova spomína ako robila v roku 2008 so Zbigniewom Brzezinskim rozhovor.

Urobil na mňa dojem ako diabol. Ako prešibaný diabol strednej triedy. Neuveriteľná energia v krehkom, chudom tele. Pichľavá irónia skrytá v kútikoch úzkych stareckých očí a nevysvetliteľný pocit nebezpečenstva. Je vari možné báť sa bezmocného starca? Áno, možno, ak jeho myseľ disponuje takou ničivou silou, v porovnaní s ktorou je atómová bomba len detskou hračkou.

Kedysi som cítila mladícku nenávisť k tomuto človeku, ktorý je ochotný urobiť všetko pre zničenie mojej vlasti, ZSSR. Brzezinski je autor celej ideológie „Boja proti totalite“. Bola to geniálna myšlienka – premeniť zrážku kapitalizmu s komunizmom na boj demokracie s totalitarizmom, čím vyjadril morálnu nadradenosť nad nepriateľom. Finančnému kapitálu potom nič nebránilo v tom, raziť myšlienku „všeobecného bratstva a solidarity“.

Časom moja nenávisť k nemu vyprchala. Dokonca som mu podala ruku so slovami: „Je príjemné potriasť ruku jednému z najvýznamnejších nepriateľov Ruska. Zvlášť, ak je nepriateľ inteligentný.“ pozrel sa na mňa opovržlivým pohľadom. „Je to pravda. Avšak, zlá taktika – zvyšovať množstvo svojich nepriateľov, ako to napríklad robí váš Putin.“

Prišla som k Brzezinskému s jasnou túžbou zistiť, čo by sme nemali robiť. Ako na to? Veľmi jednoducho. Vypýtať od neho radu, kam smeruje Rusko. A urobiť presný opak. Brzezinski okamžite začal hovoriť o federalizácii Ruska: „Rozvoju Ruska bráni mimoriadna centralizácia. Ak by sa v Rusku vytvorila spolupráca republík s centrami na Ďalekom východe, na Sibíri a v Moskve, všetky regióny by sa ocitli v oveľa výhodnejších pozíciách. Ak by USA boli centralizovaným štátom ako Rusko, nikdy by sme nemali Kaliforniu, ani New York.“ „ No USA a Rusko sú štátmi s celkom rozdielnou historickou realitou.“

Povedala som. - „V USA v každom štáte žijú ľudia rôznych národností a dokonca rás. Naopak, Rusko sa skladá z národných republík z ktorých každá môže ašpirovať na samostatnú úlohu. Federalizácia je prvým krokom k rozpadu Ruska.“ „Žiaľbohu, máte tendenciu považovať akúkoľvek kritiku za prejav nepriateľstva“ -povedal môj spolubesedník.

Z Brzezinského bolo cítiť podráždenie už zo samého faktu, že Rusko ako jednotný štát vôbec existuje. Čiže jeho celoživotný cieľ ostáva nesplnený. Áno, ZSSR je mŕtvy, no Rusko žije. To znamená, že ho treba zničiť federalizáciou, rozdrobiť na množstvo rebelujúcich, protestujúcich republík, utopených v krvi. Vtedy môže spokojne zomrieť. No on ešte stále žije. Vyzerá to, akoby sa nechystal nikdy umrieť. Akoby bol nesmrteľný. Ako stelesnenie nesmrteľnej idey vojny.

Naozaj, vojny, studené či horúce, nikdy nekončia.

Preklad z ruštiny: PhDr. Jozef Mižák, Tibor Korečko

Mitt Romney - „Zničili jsme SSSR, zničíme i Rusko“

"Aby se Rusko požíralo zevnitř, je naším úkolem zajistit vnášení zmatku a rozkolu do společnosti této země!" "Co se dnes nepodařilo panu Navalnému, to se zítra podaří udělat tisícům stejných, jako je on". Tato slova byla vyřčena před několika lety... "Přinutíme Rusy, aby se chopili zbraní. Naladíme Čečence, Tatary, Baškirce, Dagestánce proti Rusům. Musíme je přinutit, aby bojovali navzájem proti sobě.

Musíme znásobit akce, zaměřené na diskreditaci pravoslavné církve v Rusku. Patriarcha Kirill již nenaplňuje naděje, které byly do něj vkládány. Nepodařilo se mu zbavit lidi víry v boha. Podařilo se mu jen zbavit lidi víry v církev.

A, pokud nic z výše uvedeného nezafunguje, nezůstane nám nic jiného, než vyhlásit této zemi rychlou a vítěznou válku. Rychlou proto, že tři měsíce po té, co zastavíme nákup plynu a ropy u této země, nebude mít vláda prezidenta Putina z čeho dávat výplaty svým vojákům. A když přivedeme své vojáky do této země, bránit ji nebude mít kdo. Protože jsme již dávno zničili u Rusů ducha vlastenectví tím, že jsme je změnili v národ záštiplných, nicotných a závistivých podlidí . Přinutili jsme je nenávidět svou zemi, navzájem se nenávidět, nenávidět vlastní národ. Rusové už nejsou, zničili jsme je."

"Zničili jsme SSSR, zničíme i Rusko", tak ukončil svůj projev kandidát na amerického prezidenta Mitt Romney.

Mitt Romney kandidoval za republikány v roce 2008 v prezidentských volbách

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Novarepublika.cz, 6. 5. 2017 zdroj

Naši „milí krajané, přátelé a spojenci“ schůzovali!

Ze Spolkového shromáždění sudetských Němců, konaného ve dnech 26.-27. června 2021

(Shrnutí úvodního projevu O. Bachmanna)

„Krajan“ Bachmann začal popisem pro něho stěžejního zážitku. Při cestě do Chebska mu jeho otec nejenom ukázal vyvlastněný statek, ale rovněž s ním zavítal na pláň, kde mu ukázal hraniční kameny jejich polí.

To Oskara Bachmana přimělo k členství v Sudettenlandsmanschaftu (SL). V roce 2015 zažil rozčarování, neboť plánované prohlášení nebylo doprovázeno žádnými kompenzacemi.

Za odpovídající by považoval, kdyby Češi byli do podpory SL přímo zapojeni. Takto získanými prostředky by si mohli polepšit i „krajané“ s nepříliš vysokými penzemi.

Na konci své řeči Bachmann předložil krátké programové body:

1) Sloučení v současnosti rozděleného SL na základě původních stanov. Přiklání se k hledání kompromisu, a to ve smyslu, že odpůrce stanov nelze nazývat „pravicovými extremisty“.

2) Bojovat proti „Benešovým dekretům“ – a bude-li nezbytné – i s obrácením se na mezinárodní soudy.

3) Češi musí být povoláni k zodpovědnosti vůči SL. Musí přispět k této činnosti svým dílem.

WitikoBrief 3/2021, srpen, str. 8

Volně přeložil RR

Poznámka České národní listy:

K výše uvedenému prvnímu bodu – Pan Bachmann navrhuje sloučení v současnosti rozděleného „Sudetoněmeckého ladsmanšaftu“ (SL), a to na základě původních stanov.

Jak zní stěžení paragraf původních stanov SL?

§3 stanov Sudetoněmeckého landsmanšaftu zní takto:

"a) zachovat přes tři miliony sudetských Němců, kteří byli po druhé světové válce vyhnáni ze své vlasti v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku, a rozptýleni po celém světě, a jejich potomky, jako politické, kulturní a sociální společenství, a hájit jejich záležitosti ve vlasti jakož i na územích, kde nyní žijí;'

b) spolupůsobit za spravedlivé národní a státní uspořádání, ve kterém budou celosvětově zažehnána vyhánění, vraždy národa nebo ,etnické čistky' a diskriminace, a kde bude zaručeno zejména právo na vlast, práva národních skupin a právo na sebeurčení pro všechny národy resp. národní skupiny;

c) prosazovat právní nárok na vlast, její znovuzískání a s tím spojené právo národní skupiny na sebeurčení;

d) hájit právo na navrácení resp. plnohodnotnou náhradu nebo odškodnění za zkonfiskovaný majetek sudetských Němců;

e) pečovat o krajany hospodářsky a sociálně;

f) pečovat o kulturní a myšlenkové dědictví vlasti jako součást německé a evropské kultury, toto podporovat a dále rozvíjet;

g) přispívat k porozumění mezi národy v Evropě na základě pravdy a práva, zejména k nastolení partnerských vztahů mezi Němci a Čechy".

„Válka o stanovy SL“ vedla k rozdělení SL. Ackerman – Gemeinde a Seliger- Gemeinde od Witikobundu. Pod vůdcovskou taktovkou Posselta si odhlasovaly vynětí ze stanov tzv. práva na vlast a práva na navrácení jim konfiskovaného majetku nebo odškodnění za něj. Proti tomu se postavil Witikobund, další tzv. názorové společenství, jež s výše uvedenými AG a SG tvořilo SL. Boj o novelizaci stanov witikovci několikrát u soudu vyhráli. Nakonec však, asi v roce 2019, rejstříkový soud návrh posseltovců přijal a stanovy SL již neobsahují pasáž o navrácení majetku „sudetským Němcům“ nebo odškodnění za něj.

Přijetí tohoto bodu, jak jej navrhuje pan Bachmann, by znamenalo návrat do dřívějších dob, kdy Witikobund byl významnou složkou SL, spoluurčující další vývoj SL. Ani tento návrat se nekoná. Posseltovci mají vrch.

Přesto SL nadále blouzní o tom, že jeho původní vlastí je ČR, že je druhým státotvorným národem Česka a že s českým národem vytvoří federaci, v níž by landsmani nemohli být přehlasováni českou většinou. Nadto se opájí představou o tom, že by v čele nového složeného státu se střídali čeští a „sudetoněmečtí“ prezidenti.

K výše uvedenému druhému bodu: Pan Bachmann navrhuje boj proti tzv.Benešovým dekretům, a to případně i u mezinárodních soudů. Samozřejmě jde opět nejen o majetkové otázky, ale o mnohem více.

Argumentaci ponechme významnému našemu expertu Prof. dr. V. Pavlíček, CSc., který výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky... vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.... Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (Sborník Česko-německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 27).

Takže přijetím požadavku na zneplatění dekretů prezidenta republiky se dostáváme až k novému protektorátu. A to je pro nás zcela nepřijatelné.

K výše uvedenému třetímu bodu: ) „Češi musí být povoláni k zodpovědnosti vůči SL. Musí přispět k této činnosti svým dílem“, stoupá si na špičky pan Bachmann.

K tomuto požadavku jasně říkáme, že neexistuje ani jediné ustanovení mezinárodního práva, které by nás zavazovalo k nějakým finančním platbám SL.

Je to naopak Německo, jež nám dosud nezaplatilo reparace ve výši několika bilionů korun. Jde o mnohem více než 5 bilionů korun, které nám Německo dluhuje. Zaplatit tento dluh se zřejmě nechystá.

Závěrem

Tzv. sudetoněmecká práva, která vůči nám SL uplatňuje, nemají žádný mezinárodně-právní základ. Proto neexistují.

Odmítáme si hrát se SL a jeho německými přáteli na hru o „sudeto-německých“ právech vůči nám. Snad nejen SL pochopí, že když žádná práva, která vůči nám uplatňují, neexistují, že se svými hrátkami tohoto druhu musí přestat, pokud nechce se stát směšným.

Ovšem je zde jedno nebezpečí. Naši germanofilové a sudetomilové, kteří hrají určující úlohu v některých politických stranách, budou zřejmě, ještě silněji než dosud, podporovat požadavky SL. Budou mluvit o morálce, o našich zločinech, tak jak to slyšíme již dnes, a za podpory médií hlavního proudu začnou o těchto „sudetoněmeckých právech“ se SL diskutovat, a to dokonce v době, kdy budou ve vládě. Pokud pátá kolona v republice se spojí s vnějšími německými silami, vše se může změnit. Můžeme nám být proto hodně zatěžko.

Posselt a jeho věrní již dlouho sledují, jaké zastoupení mají vůči nim přátelské politické strany v Poslaneckém sněmovně PČR a v Senátu s nadějí, že jednou společnou silou prosadí nejen „sudetoněmecké“, ale i německé požadavky. Ví proto, že v současné době je pro ně situace výhodná. Proto lze očekávat stále větší vnitřní i vnější tlaky, zaměřené na realizaci „sudeto“-německých požadavků.

Věříme, že konečně i vlastenečtí stoupenci mírného pokroku v mezích zákona si konečně toto hrozící nebezpečí uvědomí a místo občasných národoveckých výkřiků se budou věnovat soustavné každodenní vlastenecké činnosti, nikoliv vykolíkované stranickou příslušností, ale společnými národními a státními zájmy.

Dr. O. Tuleškov

Reakce k článku Josefa Pejřimovského - Hřích, lež, pravda, kajícnost, tradice a osudy národa a státu - Antwort auf den Artikel von Herrn J. Pejřimovský

Autor opomněl jeden hřích našeho národa a státu, o kterém hodně lidí nechce slyšet, natož uvažovat o jeho narovnání – vysídlení Němců z Československa. Nevím, jest-li to pan Pejřimovský nepovažuje za karmickou zátěž České republiky nebo se jen bojí reakce českých pseudovlastenců, ale považuji za potřebné se k této věci vyjádřit.

Vysídlení Němců na základě Benešových dekretů by se dalo v jistém kontextu pochopit a ospravedlnit, např. kdyby to byla k němu došlo v roce 1938, kdy bojůvky německých nacistů prováděly ozbrojené akce v pohraničí, případně jako důsledek vítězné války a odstranění prostředí, ze kterého ozbrojené akce nacistů vycházely. Ale i tak by bylo třeba zvažovat provinění a nejen národnost. Ale Československo se podřídilo rozhodnutí mocností o odstoupení pohraničí sice pod nátlakem, ale dobrovolně.

Československo nemělo národnostní problémy pouze s německou menšinou, ale se všemi národnostmi v Československu. Lze prakticky mluvit o naprostém selhání československé národnostní politiky. Autonomie se nedomáhali jen Němci, ale i Slováci,kterým byla před vznikem Československa (Pittsburské dohody) slíbena, ale slib nebyl dodržen, i Rusíni na Podkarpatské Rusi, nespokojení byli i Poláci a Maďaři. I když lze hodně příčin přičíst tehdy obecně silnému nacionalismu, selhání československé národnostní politiky nelze přehlédnout.

Prvé německé požadavky nezahrnovaly ani autonomii, ale prakticky pouze obnovení „moravského paktu“ z roku 1911 a jeho rozšíření na Československo. Ani další požadavek autonomie automaticky neznamenal ohrožení celistvosti státu. O návrzích bylo jednáno, bylo dokonce dosaženo dohody, ale patrně hlavně vinou prezidenta Beneše nebyly dohody uzavřeny. Logicky při dalších jednáních byly požadavky větší a stále méně přijatelné z hlediska celistvosti státu.

Je poněkud zvláštní, že plné znění Mnichovské dohody (včetně zdůvodnění) o odstoupení českého pohraničí Německu nebylo v Československu zveřejněno. V parlamentních volbách měla Sudetoněmecká stranu podporu nejvýše 2/3 německých voličů. Naopak při mobilizaci v roce 1938 k obnovení pořádku v tzv. Sudetech a obraně Československa proti Německu nastoupila 1/3 německých povolanců. Tato čísla už sama o sobě mluví proti plošnému odsunu německého obyvatelstva.

Benešovy dekrety ale rozhodly o vysídlení Němců ne základě přiznání se k německé národnosti, ale to nebyl v Československu trestný čin (?). Jako další, velice sporný důvod vysídlení byla služba ve Wehrmachtu. Ta ale byla důsledkem toho, že Československo vydalo svá pohraniční území (Sudety) Německu a důsledkem toho se bývalí českoslovenští občané na tomto území, a nejen německé národnosti stali občany Německé říše a jako takoví podléhali branné povinnosti v německé armádě. Tedy služba ve Wehrmachtu jako důvod k vysídlení odporuje logice provinění a trestu, chybí dobrovolnost takové služby. Zde dr. E. Beneš trestá německé vojáky z území tzv. Sudet za důsledky svého vlastního rozhodnutí. Ustanovení o službě ve Wehrmachtu znemožnilo i těm Němcům a jejich rodinám, kteří v roce 1938 nastoupili vojenskou službu k obraně Československa dosáhnout výjimky z odsunu a možnost zůstat v Československu. Bylo to spravedlivé?

Rozpaky také působí způsob, jakým byl záměr, později Benešovými dekrety realizovaný, oznámen. Je málo známou skutečností, že existoval nejen československý zahraniční odboj, do jehož čela se dostal dr. E. Beneš, ale také zahraniční protinacistický odboj sudetských Němců, který měl sídlo rovněž v Londýně. Mezi československým a sudetoněmeckým odbojem probíhala jednání o budoucím poválečném uspořádání Československa, resp. o postavení německé menšiny v něm. V době, kdy tato jednání nebyla ukončena dr. E. Beneš při své návštěvě USA a Kanady vyhlásil rozhodnutí o vysídlení Němců z Československa, čímž byla další jednání bezpředmětná. Lze to považovat za čestné jednání?

Při vysídlení Němců došlo k násilnostem na vysídlovaných, vesměs civilním obyvatelstvu, které byly často trestnými činy. Všechny tyto činy byly vak amnestovány a zůstaly nepotrestány. Lze argumentovat spravedlivým hněvem po německé okupaci, ale pachuť tolerance zla zůstává. Bylo by třeba se za tyto činy, někdy zločiny, resp. jejich prominutí oficiálně, z úrovně státu, omluvit.

Tyto věci podle názoru autora rovněž zatěžují osudy českého státu, ale jak tuto zátěž vyvážit? Snad omluvou a možností individuálního přezkoumání jednotlivých případů. Pokud totiž nahlédneme do konfiskačních protokolů, nalezneme konfiskace, které jsou v rozporu s Benešovými dekrety i ustanoveními mezinárodních smluv, zejména s Švýcarskem, Rakouskem, Itálií a USA o posuzování působnosti Benešových dekretů na občanů těchto států. Jejich dikce byla ve všech případech podobná a omezovala působnost Benešových dekretů na občany uvedených států bez ohledu na národnost na osoby, které se konkrétně provinily proti Československu nebo jeho občanům. Škoda, že takový přístup nebyl uplatněn i vůči československým občanům, kteří se v důsledku mnichovské dohody stali občany Německé říše. Fr. Zikmund

Poznámka ČNL:

Tento článek nelze komentovat. Je jako z jiného světa. Obsahuje tolik nepravd, možná i lží, jejichž osvětlení by si vyžádalo mnohastránkovou odpověďˇ. Proto doporučujeme, jako lepší řešení, prostudovat si naše články, které se touto tématikou zabývají. Lze je na našem webu, FB lehce najít a zabývat se jimi v rozsahu podle vlastního uvážení.

https://monarchiacatholica.blogspot.com/2021/10/reakce-k-clanku-josefa-pejrimovskeho.html

Reparace od SRN ano, či nikoliv?

Naše republika se nachází ve velmi těžké ekonomické a sociální situaci. Stále více se zadlužujeme. Počítáme, že nová fialovská vláda bude škrtat v návrhu státního rozpočtu na příští rok. Lze předpokládat, na čem a na kom bude šetřit. Pamatujeme si ještě praxi odeesáckých vlád z doby Topolánka a Nečese. Jiné to asi nebude. Obyčejní lidé budou patrně postiženi nejvíce. Chceme, aby v bídě, či na její hraně, žily miliony našich spoluobčanů? Jistě ne! Je zde jiné možné řešení, které jsme navrhli téměř před jedním rokem. Zatím bezvýsledně!

Z této těžké situace můžeme hledat východisko uplatněním našich reparačních nároků vůči Německu. Jde o velkou finanční sumu, o několik bilionů korun, a to o mnohem více než 5 bilionů.

Níže uvádíme zcela konkrétně právní skutečnosti, na nichž jsou založeny naše nároky na reparace, které nám dluhuje SRN. Posuďte sami, zda bychom řešení současné velmi těžké situace měli řešit vymáháním reparací na Německu.

Pro zajímavost dodáváme. V nedávné době Němci uznali, že ve své africké kolonii se dopustili genocidy počátkem 20. století. Navrhli Namibii částku jako náhradu škody. Rada náčelníků Namibie ji však odmítla jako urážlivou. Jednání teprve letos vyvrcholila dohodou. Více než miliarda eur by měla v Namibii putovat zejména do projektů na rozvinutí infrastruktury, územní reformy, zásobování vody nebo vzdělávání. Do projektů by měly být zapojeni potomci Hererů a Namů, kteří tvoří etnickou menšinu ve všech sedmi zasažených regionech.

Ačkoliv německá strana považuje dohodu za úspěšnou, části Namibijců se nelíbí. V dokumentu, kterou se zástupci obou zemí chystají podepsat, totiž chybí slova jako „odškodnění“ nebo „kompenzace“ kvůli tomu, že by poté mohly právními kroky po Německu žádat finanční odškodnění i jiné země.

Je proto možné, že v budoucnu bude Namibie žádat další vyrovnání. „Je to základ pro první krok, kterým je omluva. Tu by měly následovat reparace,“ řekl podle deníku The Guardian mluvčí namibijského prezidenta. Jeho vláda už vloni odmítla nabídku Německa na odškodnění ve výši 10 milionů eur.

V letech 1904 až 1908 tu Němci krvavě potlačili povstání zdejších obyvatel a podle historiků povraždili zhruba 65 až 105 tisíc etnických Hererů a Namů. Mnoho dalších bylo mučeno nebo zavezeno do pouští, kde trpěli hladem. Od roku 2015 proto namibijská a německá vláda jednají o vyplacení kompenzací ze strany bývalých kolonistů za masakry způsobené na počátku 20. století. Autor: Petr Hejčl https://www.prehledne24.cz/zahranicni/nemecko-zaplati-za-jednu-z-nejhorsich-genocid-pres-miliardu-eur-o-holocaust-ale-nejde/

Na čem jsou zejména založeny naše nároky

na reparace od SRN

(Z dopisu premiéru Babišovi z 7.2.2021)

ČR je nástupnickým státem Československé republiky. Její nárok na reparace od Spolkové republiky Německo, jež je nástupnickým státem nacistického Německa, je založen na následujících právních skutečnostech:

1. Na Pařížské reparační dohodě (dohoda č.150/1947 Sb., o reparacích od Německa…ze dne 21. prosince 1945), která náš nárok na reparace od Německa zakládá. Jde o mnohostrannou mezinárodní smlouvu, která nebyla změněna a stále trvá. Československá republika byla jejím jedním ze signatářských státu.

V době podpisu této smlouvy německá vláda neexistovala. Moc nad Německem společně vykonávaly spojenecké mocnosti. Měly právo ukládat Německu povinnosti a také se za něj zavazovat.

Pokud víme, tak podklady pro vymáhání reparací na Německu vypočítávalo v poválečné době ministerstvo financí ČSR, v jehož čele stál Vavro Šrobár. Ten ve svém projevu před parlamentem v r. 1946 vysvětloval, že ČSR neměla dost času určit všechny vzniklé škody. Odhady v některých oblastech byly velmi nízké. ČSR proto uplatňovalo náhradu za vzniklé škody pouze ve výši přibližně 347 miliard předválečných korun. V pozdější době jsme se setkávali zcela běžně s částkou 360 miliard korun v hodnotě z roku 1938. Její potvrzení či upřesnění nás v nejbližší době, kromě dalšího, čeká.

Naše nároky na reparace nejsou promlčeny, ani jsme se jich nevzdali. Trvají. Povinnost SRN zaplatit nám reparace také trvá. V souvislosti s tím zdůrazňujeme, že je otřesné, že ani za 75 let nám SRN nebyla schopná reparace zaplatit. Dosud nám zaplatila přibližně 0,5% z celkové částky. Současné Německo o sobě tvrdí, že je právním státem, proč tedy takto dlouhodobě zraněné právo nezhojí splněním reparačních povinnosti vůči nám?

V souvislosti s tím navrhujeme, aby všechna fakta, která o reparacích soustředilo a soustředí v budoucnosti MZV ČR, byla v brzké době zveřejněna na jeho stránkách tak, aby byla dohledatelná. Jako občané ČR v souladu s Čl. 17 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR, máme právo na informace a tohoto práva se dovoláváme.

2. Na jednom z principů mezinárodního práva, který jednoznačně říká, že agresor je povinen své oběti uhradit škody, které jí agresí vznikly.

Ani dnes není pochyb o tom, že agresorem bylo Německo a my její obětí. Uvedený princip mezinárodního práva platí obecně. ČR ani SRN jej jednotlivě ani společně nemohou měnit. I z hlediska uvedeného principu naše právo na reparace trvá.

3. Naše právo na reparace je též založeno na veřejných a závazných projevech některých německých ústavních činitelů. Prvním z nich byl Willy Brandt, německý kancléř, který v Praze počátkem 70. let minulého století prohlásil, v debatě o reparacích, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile dojde ke sjednocení obou německých států, tedy SRN a NDR. Argumentoval tím, že přece nemůžeme spravedlivě požadovat na SRN, aby platilo reparace i za NDR. Posledním z nich byl H.-D. Genscher, tehdejší ministr zahraničních věcí SRN. Ten prohlásil, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile dojde k jeho sjednocení. Poté požádal o další čas. Argumentoval tím, že v současnosti probíhají celoněmecké volby a po jejich skončení dojde k jednání o reparacích. Volby odezněly, ale němečtí diplomaté na reparace přestali slyšet. Přesto jeho slib jednat o reparacích a dohodnout se odezněl. SRN by měla i v souladu s touto skutečností jednat. My jsme panu Genscherovi věřili a v dobré vůli jednali. Je nyní již naléhavou otázkou, aby i SRN závažná prohlášení svých ústavních činitelů vzala na vědomí a v souvislosti s dalšími fakty byla připravena k diplomatickým jednáním o reparacích, případně, což by odpovídalo výše uvedeným skutečnostem, mezinárodněprávnímu postavení SRN, sama tato jednání vyvolala.

II.

1. K tzv. Česko-německé deklaraci (ČND)

Nehodláme se v tomto podání zabývat jejím obsahem. Z výše uvedeného vyplývá, že ČND nemůže nijak změnit naše nároky na reparace ani povinnost SRN reparace nám zaplatit. Pokud narušuje ustanovení uvedených mezinárodně-právních dohod, pak je v těchto bodech neplatná. Nadto její falešné vidění česko-německých vztahů bez mezinárodněprávních souvislostí, především Postupimské dohody a Pařížské reparační smlouvy, umožnilo v textu deklarace použití termínů, které byly v rozporu s mezinárodněprávní terminologií i jejím obsahem. Z hlediska mezinárodně právního je proto ČND velmi pochybná.

2. Vašemu následujícímu vyjádření: „Je potřeba připomenout, že již v roce 1997 v česko-německé deklaraci, kterou přijaly ČR a SRN, se obě strany dohodly, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti, a že nebudou zatěžovat své vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Ačkoliv se jedná spíše o politický dokument, než o právně závazný dokument, obě strany v jeho duchu důsledně postupují“, si dovolujeme uvést několik skutečností, na něž jsme některé ústavní orgány ČR již několikrát upozorňovali, aniž bychom se dočkali skutečných odpovědí.

3. Proto si některé z nich dovolujeme jako odstrašující případy citovat nebo zkratkově uvést.

a) Na sjezdu SL v r. 2012 B. Posselt mimo jiné řekl: „Já jsem velice vděčen, strašně šťasten, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléřce, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“ (Z projevu B. Posselta na 63. sjezdu SL v r. 2012)

Z uvedeného vyplývá, že intervence ve prospěch přímého jednání naší vlády se SL se opakovaně dopustil H. Seehofer, tehdy premiér Bavorska. Neuspěl. Teprve intervence kacléřky Merkelové byla úspěšná. O co šlo z hlediska mezinárodního práva? O hrubé a nepřípustné vměšování do našich vnitřních záležitostí, které vedlo k jednání naší vlády, vedené tehdy premiérem Nečasem, se SL.

b) „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností. Krátce po válce přijely první vlaky ze sudet do Bavorska. Náhodní ztroskotanci, bez bytu, bez práce, domov jim byl ukraden…“ (Z projevu Horsta Seehofera, bavorského premiéra, na 66. sjezdu SL 24. května 2015)

c) Pan H. Seehofera provází naši politiku již od doby, kdy nastoupil do funkce předsedy bavorské vlády a tím i patrona SL. V současnosti zastává funkci spolkového ministra vnitra. A právě v této funkci se nechal slyšet: …„aplikací Acquis communautaire by došlo v České republice, ke zrušení Benešových dekretů, v Polsku Bierutových dekretů! Tuto myšlenku vyjádřil už 25.8.2018 německý ministr vnitra Horst Seehofer v Berlíně na konferenci „Svazu vyhnanců“, kdy označil ve své řeči Benešovy dekrety za : „protiprávní, které nepatří do společného evropského právního bohatství“ a „jako takové budou zrušeny“! Termíny „evropské právní bohatství“ a „Acquis communautaire“ jsou totožné! „Recht und Freiheit, Dekrete des Unrechts, die verschwinden müssen – und ich stimme Dir voll zu, insbesondere die Beneš-Dekrete“ Toto jsou slova německého Spolkového ministra vnitra! a zde je jejich celý záznam na oficiálních www stránkách německého ministerstva vnitra!

d) „Jsem pevně přesvědčen, je to můj osobní názor, že do Evropy práva, bezpečnosti, míru a svobody nepatří takové dekrety,“ prohlásil dnes (Sjezd SL v Augsburgu) za silného potlesku stovek přítomných státní tajemník německého ministerstva vnitra Stephan Mayer (CSU). Vyjádřil také přesvědčení, že dekrety, na jejichž základě byli sudetští Němci v Československu po druhé světové válce zbaveni občanství i majetku, odporují mezinárodnímu právu.“ (http://www.obcansky-tydenik.cz/zrada-naroda-nachystana.../“

e) V roce 2006 v Norimberku se konal sjezd „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ pod heslem - „Vyhnání je genocida – právu na vlast patří budoucnost!“ To byl již B. Posselt v čele SL.

- Z protičeských útoků můžeme vinit nejen „sudetoněmecký landsmanšaft“ německý, ale také i rakouský. Mottem na Dni vlasti, který se konal 13. září v r. 2015 v Klosterneuburg, Babenbergerhalle, Rakousko, byla slova: „Před 100 lety genocida Arménů – před 70 lety sudetských Němců“.

- Generace dědiců sudetských Němců má více než jednu vlast/domov a pracuje s velkým potěšením na tom, aby byly respektovány všechny její domovy, historické a vytvořené. Sudetenpost, 9.6. 2016, str. 5

- „Vyhnání nebylo vedlejší škodou Druhé světové války, bylo chladně plánovaným válečným zločinem.“ (Z projevu B. Posselta na sjezdu SL, Augsburk, květen 2015)

- „Nebyla to žádná spontánní pomsta, byla to chladnokrevně plánovaná etnická čistka,“ řekl Bernd Posselt o poválečném vyhnání sudetských Němců z Československa. Drsné pojmenování odůvodnil ročním i delším časovým odstupem od konce války, s nímž Československo Němce vyhánělo. Podle Posselta to jasně svědčí o tom, že nešlo o akt pomsty pod vlivem rozjitřených emocí, ale právě o zmíněnou „čistku“. (https://www.forum24.cz/bernd-posselt-odsun-byla.../

f) „A Evropa potřebuje silný střed. Tímto silným středem jsme my v jižním Německu a na území bývalé dunajské monarchie, která byla malou Evropou, rozvrácenou před 100 lety pařížskými smlouvami. Toto společenství oživit moderní a demokratickou formou doby a učinit ji srdcem silné Evropy, je úkolem pro bavorskou a českou politiku i v neposlední řadě i pro sudetoněmeckou národnostní skupinu jako přirozený spojovací článek. ( Z projevu B. Posselta, na 70. sjezdu v Řeznu, 8. červen 2019)

g) „Včera jsem řekl spolkovému ministru vnitra, že doufáme v brzkou aktivní angažovanost spolkové vlády v těchto otázkách tak, jak již činí Bavorsko. Říkám jasně: musíme se snažit, aby občané ČR – takových bude stále přibývat -, kteří se angažují pro takovou společnou kulturu, dostali nutnou podporu. D. Herman spolu s našim bývalým ministrem kultury, L. Spaniem, dovedli nás na cestu vedoucí k bavorsko-české kulturní dohodě, v jejímž centru stálo mnoho sudetoněmeckých záležitostí. To nesmí nyní zahynout! Tyto úmluvy musí pokračovat! K tomu patří i to, že četní partneři, které jsme našli a nacházíme v českých kulturních institucích, se nesmí stát obětí proměn, kdy by mohli být posláni jeden nebo druhý z netransparentních důvodů do pustiny. Ti, kteří s námi pracují na společné kultuře v tomto velkém politickém dílu, zasluhují podporu politiky.… Jsme rozhodnuti aktivně spolutvořit naši bavorskou a českou vlast.“ ( Z projevu B. Posselta, na 70.sjezdu SL v Řeznu, 9. červen 2019)

h) Co na to vše a další řekl pan Podivínský, velvyslanec ČR v Berlíně, na 70 sjezdu SL v Řeznu? Prohlásil: „…„Vážený pane premiére Södere, vážený pane Posselte, vážené dámy a pánové, krajané, milí sousedé a přátelé.

… Díky Bohu uměli tito moudří, světa zkušení, otevření a kooperativní lidé přesvědčit o této své správné cestě i ostatní a také je vzít s sebou na tuto cestu. Za všechny takové si zde dovolím jmenovitě uvést bývalého bavorského premiéra Horsta Seehofera a bývalého českého premiéra Petra Nečase, kteří učinili s odvahou a odpovědností ty veřejně nejviditelnější kroky, stejně tak jako dnešní premiéry Marcuse Södera a Andreje Babiše, kteří jsou připraveni tento trend vzájemného porozumění a sbližování dále rozvíjet…Podle mého pevného přesvědčení je zde udělaný společný výkon jednoznačným příkladem pro Evropu dneška a především pro společnou evropskou budoucnost! …V tomto do budoucna orientovaném smyslu ještě jednou děkuji za pozvání a možnost sdělit vám toto první oficiální dobré poselství českého velvyslance, jsem skálopevného přesvědčení, že je před námi dobrá budoucnost, na kterou se těším. Děkuji.(ps, mzv.cz, Prvnizpravy.cz, foto: ps)

ch) Na projev pana velvyslance T. Podivínského reagoval B. Posselt zejména těmito slovy: „…milý Tomáši. To, co jsi dnes řekl, nebylo jen slovo přítele – velvyslanec vyslovil oficiální poselství českého státu. Děkujeme Ti za to! Vidíme, že jsme šli opravdu přímou cestou.“

i) Citujeme z článku „Konečně už to řekli nahlas“, jehož autorem je V. Klaus

V Evropské unii se často mluví jen v náznacích a jasná slova – záměrně – chybí. Občas se ale někdo přeřekne.

Minulý týden vystoupil v Berlíně, v Institutu pro evropskou politiku, německý Staatsminister (náměstek) ministra zahraničí pro Evropu, Michael Roth… V projevu nám bylo sděleno, že „klasický princip nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí v EU výslovně neplatí“! Že toto vměšování se už dávno velmi intenzivně probíhá, víme, ale že se to takto jednoznačně a jednoduše řekne, je pozoruhodné. My, kteří známe Lisabonskou smlouvu, to víme. Drtivá většina (99 %) lidí v Evropě ji ale nezná.

V části textu, která se jmenuje „Je třeba nově definovat roli Německa v Evropě“, se zcela bezostyšně říká, že „jako největšímu členskému státu EU náleží Německu vůdčí role“. A ještě se skromně dodává „i jestli si to přejeme nebo nepřejeme. Tuto úlohu musíme přijmout“. Nevím, jestli Německu někdo tuto roli nabízí. Václav Klaus, 8. 6. 2016, www.klaus.cz/clanky

Teprve poté po několika měsících vystoupil B. Posselt se svou tezí, že Evropa by měla převzít patří vedoucí roli ve světě. Jak to do sebe hezky zapadá. Nejdříve Německo ústy jistě autoritativního činitele prohlásí, že mu, jako nejsilnějšímu státu EU, náleží vůdčí role v Evropě, a pak po několika měsících B. Posselt začne nezastřeně šilhat po vedoucí roli Evropy ve světě. (Evropa by měla převzít vůdčí roli ve světě, myslí si Bernd Posselt, @PolakPavel @Radiozurnal1 lhttp://www.rozhlas.cz/radiozurnal/dvacetminut/_zprava/1676878)

Neměli bychom zapomínat na to, že pan B. Posselt je nejen vůdcem SL, ale také německé „Panevropy“.

Nemůžeme dále citovat slova různých činitelů SL, kteří v době po uzavření ČND nás vinili z válečných, genocidních zločinů a zločinů proti lidskosti. Nejednou mluvili o tom, že nám padlo za oběť více než 200 tisíc Němců, z nichž jsme zřejmě většinu vyvraždili. Dříve než jsme německé obyvatelstvo vyhnali, jsme je okradli o majetek. Z republiky tito „přátelé“ dělají místo činu krvavých čistek. Divíme se, jak je možné bez jakékoliv oficiální reakce přecházet přes tvrzení panů landsmanů, že jsou druhým národem v českých zemích, kde se nalézá jejich původní vlast. Velkomyslně se vzdali náhrad za škodu, která jim vznikla vyháním z vlasti. Nyní si podržují již jen právo na původní vlast. Z hlediska mezinárodního práva pro tato tvrzení není žádné opodstatnění. Uvedená práva si sami nadělili a nyní se snaží nás i další přesvědčit o svých nezcizitelných právech. Postrádáme jasnou a tvrdou oficiální reakci na tato a podobná tvrzení

Z uvedeného i dalšího vyplývá jednoznačně, že Vaše výše uvedené tvrzení: „…obě strany dohodly, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti, a že nebudou zatěžovat své vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Ačkoliv se jedná spíše o politický dokument, než o právně závazný dokument, obě strany v jeho duchu důsledně postupují“, je v příkrém rozporu s realitou. Důkazů jsme snesli více než dost.

Německá strana, dokonce i někteří němečtí ústavní činitelé, tedy nejen „sudetoněmecký landsmanšaft“, zatěžují česko-„sudeto“ německé vztahy způsobem, který je dále neúnosný. V současnosti začíná s velkou silou hrubý protičeský útok, k němuž se připojila i EU, její některé orgány a instituce, jehož cílem je zrušení dekretů prezidenta republiky. O reparacích však agresivní strany nemluví, spíše požadavky na ně umlčují. Ptáme se, zda se promlčíme, jak jsme dosud činili, i k zneplatnění dekretů prezidenta republiky?

Čekáme od ústavních orgánů ČR, že budou plnit své ústavní povinnosti. Odmítnou se vší rozhodností útoky na dekrety.

Ale opět k věci Zastáváme stanovisko, že německá strana již dlouhodobě silně porušuje ČND, která v důsledku tohoto počínání, jak jsme přesvědčeni, stává se pro nás právně nezávaznou.

Nic nám nebrání v tom, abychom žádali po SRN, aby splnila své reparační povinnosti. Naše jednání, jehož cílem je naplnění dlouhodobě porušovaného práva, nemůže vést, jak tvrdíte, vážený pane předsedo vlády, k výraznému narušení klimatu vzájemné důvěry v Evropě. Je-li SRN a rovněž tak i EU skutečně právními subjekty, můžeme předpokládat, že nás v úsilí obnovit panství práva podpoří. Jsme optimisty i pokud jde o vymahatelnost našeho práva na reparace z téhož důvody. Jedinou překážku, kterou vidíme, byla a zřejmě i je nestatečnost některých našich ústavních činitelů. Udělejte konečně rozhodující krok a diplomatickou cestou požádejte Německo o zahájení dvoustranných jednání o zaplacení reparací. Jsem přesvědčeni, že je to Vaše povinnost, pane předsedo vlády, zvláště pak v současné coronovirové době, kdy náš stát se nebývalou měrou zadlužuje. Bude vzrůstat proto i chudoba a nedostatek základních životních potřeb stále většího počtu našich spoluobčanů. Reparace, které nám SRN je povinna zaplatit, pomohou plně oddlužit náš stát a umožní mu stovky miliard investovat do všech potřebných oblastí, včetně sociální.

III.

Pane předsedo vlády, máte tedy možnost si vybrat mezi tzv. politickou korektností, jíž můžeme jinak označit jako bájnou lhavost, a nechat značnou část našich občanů v bídě, nebo být sám sebou. V těžkých dobách, kdy na Vás útočili nepřátelé ze všech stran s cílem odstranit Vás z funkcí, které jste tehdy zastával, jste se vyjadřoval asi v tom smyslu, že neustoupíte a budete dále zápasit. Splnil jste své slovo. Mnozí z nás byli s Vámi. Vyhrál jste.

Dnes hodláte hodit ručník do ringu, aniž byste do něho vstoupil a pokusil se obstát? Tomu nemůžeme uvěřit! Žádáme Vás, abyste splnil své ústavní povinnosti a republiku, její občany hájil. V současnosti mezi nejvyšší vlastenecké zájmy patří získat na Německu reparace, nikoliv nečinností i prohrát rozhořující se zápas o dekrety prezidenta republiky. Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, CSc. výslovně uvádí: „Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (c.d. str. 27). A pokud by k tomu došlo, pak bychom již nemohli považovat Evropu za demokratickou. Co by nás postihlo, pan profesor V. Pavlíček přesně říká a tak nás varuje před takovou pro nás těžko představitelnou budoucností.

Vážený pane předsedo vlády, nezapomeňte na to, že naši předkové, někteří z nás k nim patříme, svým protiněmeckým bojem, svým obrovským utrpením, trvajícím dlouhých šest let, proléváním své krve i obětováním svých životů, bylo jich na 360 tisíc, přispěli k obnovení naší republiky, Němci sice vykradené, zbídačené a poničené, ale přesto svobodné, byli a jsou skutečnými adresáti i příjemci, ať živí, či mrtví, reparací. Naše generace v těžkých životních podmínkách budovaly desetiletí republiku. I my proto na ně máme právo. My na reparacích dokonce trváme. My o nich můžeme rozhodovat. A my si přejeme, i jménem těch mrtvých, aby SRN nám v plném rozsahu reparace zaplatila. Pane předsedo vlády, slyšte náš hlas a neopomíjejte ho!

Děkujeme Vám za vše, co pro republiku a její občany uděláte.

S úctou

Za petiční výbor „Požadujeme reparace, narovnání vztahů s Německem a referendum“ Dr.V. Vítová, Ph.D.,v.r., JUDr. O.Tuleškov, v.r., JUDr. K. Hais, v.r.

Zánik národa. Zabraňme tomu! Vzdělanci spustili akci - I vás hledají

28.10.2021 7:14

Česká republika stojí před krizí, jaká tu ještě nebyla, domnívá se řada osobností a zakládá spolek Kudy z krize, který má za cíl najít řešení. „Vyvrátíme lži o tom, že vůči likvidaci národů v globalizovaném světě údajně není alternativy, “říkají profesor Keller, sociolog Petr Hampl, profesor Budil a řada dalších. Kdo chce přispět, může, spolek prý nelpí na dogmatech a vyzývá: „Zveme ke spolupráci každého, kdo si uvědomuje vážnost současné krize a kdo si plně cení národní svrchovanosti. Každého, komu není lhostejný osud dalších generací a budoucnost naší republiky.“

V Česku vzniká nový projekt, nazvaný Kudy z krize. Jeho zakladatelé a účastníci říkají, že současná krize se vymyká obvyklému cyklu vzestupu a úpadku, a obávají se, že „pokud z ní nenajdeme východisko, je před námi reálná hrozba zániku našeho národa, jazyka, etnika i kultury“. Politické elity podle nich nejsou s to tuto krizi pochopit, natož řešit. Stejně tak mainstreamoví experti, nemluvě o komentátorech a „pseudovzdělancích“, kteří prý dominují v masových médiích.

Právě proto chce sdružení dát dohromady osobnosti napříč názorovým spektrem, kterým jde o vlast a budoucnost, a chtějí najít reálná řešení pro školství, vzdělávání, obranu, bezpečnost, zemědělství, energetiku, dopravu, průmysl, důchody, kulturu, péči o krajinu a mnohé další. „O těchto řešeních budeme informovat širokou i odbornou veřejnost, a budeme se snažit je prosazovat. Vyvrátíme lži o tom, že vůči likvidaci národů v globalizovaném světě údajně není alternativy,“ říkají a dodávají, že jsou otevřeni všemu, co je pro obyvatele České republiky prospěšné. „Nejsme svázáni žádnými ideologickými ani ekonomickými dogmaty,“ tvrdí s tím, že si uvědomují, že není možné křísit zemřelé a obnovovat zaniklá řešení.

Spolek vede sociolog a spisovatel Petr Hampl, autor knihy Prolomení hradeb, dále profesor Jan Keller, bývalý europoslanec a autor odborných knih, ve vedení je i spisovatelka, publicistka a signatářka Charty 77 Lenka Procházková a historik Josef Skála, dále manažer a vodohospodář Jan Skalický a makroekonom Jaroslav Šulc. Ve vědecké radě pak figuruje již zmíněný profesor Keller, a také zakladatel a emeritní děkan Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni Ivo Budil, docent Radim Valenčík a entomolog Martin Konvička.

Sdružení ovšem hledá další osobnosti, které by k nalezení řešení současných problémů napomohly. „Zveme ke spolupráci každého, kdo si uvědomuje vážnost současné krize a kdo si plně cení národní svrchovanosti. Každého, komu není lhostejný osud dalších generací a budoucnost naší republiky. Každého, kdo je připraven přispět tvrdou prací a nezištným přístupem k zachování naší společné budoucnosti. Každého, kdo je schopen otevřené a poctivé diskuse. Každého, kdo může přispět odbornými znalostmi nebo zkušeností, případně je odhodlán věnovat dostatečné úsilí studiu, aby potřebnou odbornost získal. Zveme ke spolupráci do odborných komisí, budování místních sdružení či jako naše podporovatele a příznivce,“ vyzývá Kudy z krize a předpokládá zapojení širší a odborné veřejnosti. Ale chce také diskutovat s politickými stranami a zájmovými sdruženími.

„Nemáme žádné formální požadavky. Neřešíme, co kdo vystudoval. Požadujeme ale snahu na sobě pracovat, vyvíjet systematickou činnost a případně studovat odbornou literaturu. Vzájemná podpora v osobním růstu je jednou z podmínek úspěchu hnutí. Nehledáme primadony, hledáme dělníky a bojovníky,“ říká ještě sdružení.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Zanik-naroda-Zabranme-tomu-Vzdelanci-spustili-akci-I-vas-hledaji-681693

Klaus - Česko stojí na klíčové křižovatce, jde o všechno

Dnes 13:07, 28.října 2021 – Praha

ČTK

Česko opět stojí na klíčové křižovatce, na které začíná jít o všechno. V Míčovně na Pražském hradě to řekl bývalý prezident Václav Klaus. Kritizoval politiku Bruselu, který podle něj sleduje jiné cíle, než jsou svoboda, prosperita a zvyšování životní úrovně obyvatel Evropy. Klaus to prohlásil na akci, která připomíná výročí 103 let od vzniku samostatného Československa. Společně s dalšími spolky ji pořádá Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS). Zúčastnilo se jí asi 100 lidí.

Exprezident Václav Klaus během projevu ke 103. výročí vzniku Československa v Míčovně Pražského hradu Foto: Vít Šimánek, ČTK

Podle Klause vznik republiky z 28. října 1918 zůstává „trvalou inspirací a posilou“. „Víme však, že vyhráno není. Právě teď vznikající a nebezpečně se rozrůstající nové hrozby od nás vyžadují nové úsilí o zabezpečení naší státní existence a její budoucnosti,“ řekl Klaus.

Na budoucnost podle něj nelze pohlížet bez obav. Hrozbu vidí nejenom v omezeních spojených s koronavirovu pandemií. „Čelíme pokusům svět, který naši předkové vybojovali a v němž jsme my vyrostli, sociálním inženýrstvím změnit a předělat ho podle představ nové generace ideologů, kteří své antihumánní představy a své světovládné ambice skrývají za fráze o záchraně planety, za boj proti změnám klimatu, za odstranění zcela svévolně definované diskriminace, za údajně potřebnou globální vládu a za další podobné progresivistické cíle, které nejsou cíli našimi,“ řekl. Vadí jim podle něj existence národních států, rodiny a lidské přirozenosti.

Poznamenal, že „bořitelé našeho světa“ ke svým cílům využívají především mezinárodní instituce jako Organizaci spojených národů (OSN) a Evropskou unii. „I v důsledku toho politika Bruselu sleduje jiné cíle, než jakými jsou svoboda, prosperita a zvyšování životní úrovně obyvatel Evropy,“ míní Klaus.

https://www.novinky.cz/.../klaus-cesko-stoji-na-klicove...

Marie Neudorflové k výročí založení republiky

novarepublika.cz

Datum příspěvku 29. října 2021

Zamyšlení nad založením Československa 28. října 1918 musí být hlavně památkou na Čechy a Slováky, kteří s láskou připravovali po desetiletí podmínky ke svobodné existenci svých národů, kteří s odvahou a mravní zodpovědností, dokázali pochopit jejich cenu pro kulturu a vzdělání lidí, pro demokracii, a věnovali své nejlepší intelektuální a morální síly na úsilí vytvořit samostatné demokratické Československo.

Dovedli inspirovat nejen oba národy, ale i západní demokraty přesvědčením, že vytvoření demokratických států ve střední Evropě na troskách nespravedlivé habsburské říše bude ku prospěchu jak těchto států, tak Evropy.

Nebylo vinou těchto států, že se Německo brzy vrátilo ke svým expansivním cílům a že Západ nebyl schopen či ochoten tuto expanzi odvrátit a naopak zradil své přátele nejvěrnější.

Střední Evropě, bohužel, po r. 1945 ani po roce 1989 nebylo dovoleno navázal na své nejlepší obrozenecké a demokratické tradice vinou velmocenských pletich, které opět zatáhly střední Evropu do konfliktů, které podemílají nejen demokracii, ale samu existenci těchto národů. Bohužel, záměrně pěstěná mravní a politická nedospělost české veřejnosti se odráží i na kvalitě její mocenské vrstvy, jejím oportunismu, neschopnosti řešit problémy národa k jeho prospěchu a úrovni.

Byla opuštěna tradice lásky k národu, hledání pravdy se dokonce proměnilo v její destrukci. Nezbývá nám, kterým záleží na důstojné a svobodné existenci českého národa, než se vrátit k metodám našich moudrých a úspěšných předků, k hledání cest k jeho skutečné svobodě, politické dospělosti, k jeho hodnotné kultuře a morální úrovni, k pochopení, že bez navazování na vše pozitivní, co náš národ vytvořil, podkopeme jeho budoucnost a tím i důstojnou budoucnost příštích generací. Pravda a morální úroveň jsou nejspolehlivější cestou k úspěchu.

Kam se nám ztratil 28. říjen ?

Česká republika má státní svátek. 28.října slavíme Den vzniku samostatného československého státu. Děti mají prázdniny, zaměstnanci volno, supermarkety mají zavřeno. Chalupáři spěchají na chalupy, jen ti zapomnětlivcí naříkají, že supermarkety mají zavřeno.

Historie se nám ztrácí v dáli, mnozí v ní tápou… Tak připomínám, před 103lety se blížil konec 1.světové války, Rakousko – Uhersko umíralo, Evropa měnila své hranice. Rodily se nové státy, mezi nimi i Československo, naopak to nenáviděné Rakousko – Uhersko se rozpadlo. Náměstí našich měst se naplnila davy, zrod republiky se slavil jásotem a s hudbou. Do svých domovů se z války vraceli ti šťastnější, desetitisíce dalších to štěstí neměly.

Za rakouského císaře pána a jeho rodinu za první světové války nasazovali životy naši pradědové, jen z českých zemí jich bylo přes 1.5 milionů. Umírali na srbské, na ruské i na italské frontě. Domů, ke svým rodinám se jich nevrátilo na 150.000, v každé i v té malé zapadlé české, či moravské vesničce, je pomník obětem první světové války. Desetitisíce vojáků se vrátilo z války domů zmrzačených, tisíce dalších bylo monarchií uvězněno, či popraveno.

Dnes na to nezměrné úsilí předků poněkud pozapomíná. Občas se mihne krátký televizní spot, či fotografie z lánského hřbitůvku. Objeví se věneček s trikolórou u vesnického pomníku padlých. Pan prezident k tomuto svátku republiky předává státní vyznamenání, ale i tento slavnostní akt dokážeme znevážit. Mnohé vyznamenané osobnosti dokonce urazit. Vlajkou máváme jen při hokeji, či při fotbale a slova hymny mnozí ani neznají….

Ne vždy, jsme tento svátek mohli slavit, přesto jsme jej nosili v sobě. V době německé okupace se za oslavu tohoto svátku popravovalo. Přesto duch 28.října v nás žil, nezapomínali jsme na osobnosti, které stály u zrodu naší novodobé státnosti. Cenili jsme si odvahu i prozíravost Tomáše G. Masaryka, pracovitost Dr.Edvarda Beneše, statečnost Václava Klofáče, ale i úsilí dalších, kteří stáli u zrodu republiky. Vzpomínali jsme na naše legionáře, kteří sehráli významnou roli při vzniku a následné obraně státu . Jakékoliv znevážení historie je urážkou statečnosti těchto našich předků

Patři k naší cti, že ani v době nesvobody, kdy se kácely pomníky zakladatelů našeho státu, jsme nezapomněli na jejich odkaz. 28.říjen je stále svátkem národním, jen je nutno jej bránit proti pokusům o jeho revizi, či přebarvení. Pociťujeme totiž v posledních letech snahy o oprášení a vylepšení obrazu starého mocnářství. Do Pantheonu Národního muzea se nám tak vrátil císař František Josef I., místo mu musel udělat hrdina druhého odboje, ale se „špatným“ kádrovým profilem. Také maršál Radecký se již rozhlíží po nějakém pěkném místě na Malé Straně, …..

Chci věřit tomu, že 28.říjen není ani divadelní scéna, ani aréna k vyřizování osobních účtů. 28. říjen není svátkem politiků, je svátkem České republiky ! V souvislosti s nedávno proběhlými parlamentními volbami, připomínám to známé Masarykovo : „ Tož demokracii bychom měli, teď ještě mít nějaké ty demokraty ! “

Přemysl Votava, národní socialisté

Uhnilé pilíře demokracie, aneb Obyčejný fašismus…

Marek Řezanka

Chci se zde tvrdě vymezit vůči atmosféře, která neprospívá ani diskusi, ani dialogu, ale která pouze rozdmýchává nenávist a snaží se určitou část společnosti zadupat, vzít jí práva na svobodný názor, dehonestovat ji a zesměšnit.

Přesně taková atmosféra tu trvá roky – a je živena jak určitou částí politického, tak mediálního spektra.

Protizemanovská nenávist nyní v těchto kruzích graduje a překračuje všechny mantinely morálních zábran a etických kodexů.

V minulosti jsme byli svědky zcizení a zničení prezidentské standarty, urážení lidí, kteří volili Miloše Zemana prezidentem republiky či snahy poškodit Miloše Zemana ve volbách tou nejnechutnější pomluvou o jeho zdravotním stavu.

Co jenom jsme slyšeli výzvy k boji proti nenávisti na Internetu? Většinou od těch, kdo sami publikují o svých názorových odpůrcích ty nejohavnější a nejodpornější texty.

Byla to třicátá léta, kdy se největší „stoka“ ve společnosti zaměřila na Karla Čapka – a psala mu vulgární vzkazy a výhružky smrtí. Vybral jsem jedenáct zvláště nechutných výroků, které během prezidentského mandátu Miloše Zemana na jeho hlavu zazněly, a to od politiků, novinářů včetně šéfredaktora či z tzv. kulturní scény:

Martin Straka (primář, TOP09, Plzeňský kraj): „No jo no, o poch*ané mrtvole není co psát, tak hájí jinou bezpáteřní kurvu“.

Džamila Stehlíková (bývalá ministryně Topolánkovy vlády): „Pohřbili jsme Zemanovu éru. Za pár dnů parlament aktivuje čl. 66 a odvolá prezidenta bez ohledu na to, kdy proběhne vytažení ze zásuvky.“

Zdeněk Šarapatka (člen Rady České televize v letech 2015-2021, komentátor Fora24): „Smrt je popleta: dobří odcházejí...“ (Reakce na smrt J. Kubery s jasným vzkazem, že přál smrt M. Zemanovi.)

Martin Lang (v době zveřejnění svého výroku radní v Jesenici u Prahy za ODS): „Debilní senilní bolševik Zeman se rozhodl zákon podepsat a je třeba ho zabít též. Ideálně takovou zrůdu podřezat, jako přestárlou svini a nechat vykrvit a poté spálit.“

Mirek Topolánek (bývalý předseda vlády za ODS, známý svým příklonem k nacistickým heslům, např.: „Es kommt der Tag“): „Miloši, pohrdáš lidmi a vytíráš si s nimi prdel. Nikdy jsi nebyl demokrat, jsi jen ubožák a sráč.“

Daniel Přibáň (novinář, spolupracovník České televize): Na adresu M. Zemana mj. napsal: „Je to mstivý psychopat, který nikdy nepromarní příležitost ublížit této zemi. Neodstoupí, nezbavíme se ho, dokud tady bude. Nikdy se nepustí moci, kterou získal.“

Bohumil Pečinka (politický komentátor, držitel ceny F. Peroutky z roku 1999): „Miloš Zeman byl v průběhu své politické kariéry různý – geniální, vtipný, nesnesitelný, brutální. Nikdy však nebyl sráč. Je jím až nyní.“

Petr Kamberský (novinář): Na adresu M. Zemana mj. napsal: „Ani na dovolené si člověk neodpočine: prase, prase, prase. Gratuluji panu Pleslovi, Kolářovi a Zahradilovi!“

Dalibor Balšínek (novinář, šéfredaktor): „Miloš Zeman je odporná mstivá svině a není to poprvé. A vím, o čem mluvím.“

Pavel Novotný (bulvární novinář, starosta Řeporyjí): Na adresu M. Zemana mj. napsal: „Nám vládne takovej čůrák, že se za něj stydím před svýma dětma. Každej rok vyvěšuju tibetskou vlajku a vysvětluju dětem, proč tu tibetskou vlajku vyvěšujeme. A ten zmrd jede a uzná celistvost Číny.“

Jan Hřebejk: Na adresu M. Zemana mj. napsal: „Smradlavý, nechutný a prolhaný píčus, o kterého bych si neopřel kolo.“

Pavel Liška, Tomáš Matonoha, Josef Polášek a Marek Daniel nazpívali protizemanovský song, v němž mimo jiné stojí: „My jsme Zemani, jedna zemina, Zemanské hory, to je pi*ovina".

Toto jsou projevy ryzího nenávistného fašismu. Toto není kritika, toto je vulgární hnůj. Je to projev velice nemocné společnosti, respektive jejích institucí, na nichž má stát demokratické zřízení. To je ale na kapačkách a v kómatu.

Nejhorší je, že se proti výše popsanému stavu většina národa nedokáže adekvátně vzbouřit – a dát najevo, že tudy se ubírat nehodlá. Neboť po hnědé či černé dojde k jedinému: K válce.

Slavili 28. říjen v roce 1939… a byli Němci zabiti

Václav Sedláček na místě zemřel. Jan Opletal byl těžce raněn a po několik dnech podlehl svému zranění. Jejich pohřby měly jedno společné. Pod kontrolou gestapa musely proběhnou v tichosti. I po smrti byli tito naši hrdinové, kteří za s vlast položili své životy, německé hrůzovládě nebezpeční.

Zatímco MUC. Jan Opletal byl v minulosti a je i v současnosti s úctou vzpomínaný, jméno Václava Sedláčka zapadlo téměř v zapomnění. Jeho oběť časem mizí z našich myslí. A to je krajně nespravedlivé!

Václav Sedláček v Praze zahynul. Praha by měla, jak jsme přesvědčeni, pojmenovat po něm nějakou ulici nebo náměstí. Náš mrtvý hrdina si zaslouží mnohem více než pamětní desku, než nějaké místo po něm pojmenované. Vzpomínku na něj bychom měli oživit tak, aby se k nám vrátil a žil s námi. Aby další české generace znali jeho životní osud, jeho lásku k vlasti, za níž položil svůj vlastní život.

Naši hrdinové, všichni bez rozdílu, mají v české vlasti svůj trvalý domov. Pokud na ně budeme zapomínat, nebudeme mít žádné hrdiny. Opustí nás a my jako národ zahyneme s nimi. Dr. O Tuleškov

Jaroslav Bašta - Volby potvrdily koloniální statut České republiky

Před několika lety napsala paní docentka Ilona Švihlíková knihu s trochu provokativním názvem „Jak jsme se stali kolonií“.

Jaroslav Bašta,24. října 2021 - 03:20

V knize do detailu objasnila, proč v průběhu ekonomické transformace prováděné formou divoké privatizace v devadesátých letech ztratila Česká republika svoji samostatnost. Přestože se to nikdy příliš nezdůrazňovalo, před čtyřmi lety v roce 2017 některé agentury vyškrtly náš stát ze seznamu vyspělých zemí ze dvou hlavních důvodů. Prvním byla výše příjmů na hlavu, která odpovídala (a nadále odpovídá) úrovni zemím rozvojových. Za druhou ještě závažnější příčinu pak považovaly skutečnost, že česká vláda ztratila schopnost ovlivňovat českou ekonomiku, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Jinými slovy, v naší vlastní zemi nám ve skutečnosti již nic nepatří, protože od roku 1993 objem majetku v cizích rukou stoupl sedmkrát a zahrnuje všechny přirozené monopoly (voda, energie), český majetek zůstal objemově stejný, ale zahrnuje mémě důležitá, až zbytná odvětví. Ke cti vlády Andreje Babiše slouží, že od roku 2017 výrazně zvedl výši příjmů, ovšem status rozvojové země nám zůstal, takže od letošního jara nás znovu může financovat EBRD (Evropská banka pro obnovu a rozvoj). Jinak její pomoc nám symbolicky skončila za krize v roce 2008.

Za této situace bylo celkem s podivem, že naši majitelé (nadnárodní firmy s hojnou německou účastí) do naší politiky otevřeně nezasahovali. Možná podcenili výsledky voleb v roce 2017, kdy se spolehli na své posluhovače, že je účelovým trestním stíhání zbaví nedostatečně loajálního předsedy ANO Andreje Babiše. Nezdařilo se, dokonce se stal premiérem a hrozilo, že bude pokračovat ještě jedno volební období. Proto poprvé v historii České republiky tradiční poslední předvolební podraz (tentokrát s Pandora Papers) se odehrál v zahraniční režii. Pomohl, ale dnešní triumfující vítězové voleb se již nikdy nezbaví nálepky kolaborantů s cizí mocí. Normálně by se na to asi brzo zapomnělo, ale protože se nacházíme v předvečer Matky všech krizí, se kterou jejich vláda bude spojována, asi by se měli začít bát již od konce příštího roku.

Vláda Bruselské pětky bude muset řešit ekonomické potíže nesrovnatelně horší než byla krize z roku 2008. Ta svou povahou byla finanční, takže nedopadla na občany bezprostředně, nepocítili to hned a fyzicky. Jenom zvolna zchudli a nadávali na privatizaci zisků a nacionalizaci ztrát. Energetická krize si své označení Matka všech krizí zaslouží. Zdražení úplně všeho bude jen začátek. Obávám se dopadů politických, které budou záviset na tom, jak se podaří za těchto podmínek udržet v chodu energetickou soustavu.

Hlavní otázka při katastrofickém scénáři zní: kolik black outů bude třeba, aby rozvalily Evropskou unii a její Green deal? Protože o viníkovi krize žádné pochyby nebudou. Ostatně Frans Timmermans se opravdu chová jako Mao Ce Tung při prosazování čínského Velkého skoku vpřed. Dopad na českou politickou scénu bude asi stejný jako v roce 1989 – naše eurohujerská politická reprezentace bude zase poslední, komu dojde, co se vlastně děje. Pak tu ovšem kromě Pirátů nezbude žádná proevropská strana a jako největší vlastenci se budou prezentovat STANaři a lidovci, kteří si jako první najdou nového protektora.

Přesto jsem optimista a věřím, že i tak se podaří dát dohromady vládní většinu, která zahájí obnovu národního státu podobným způsobem jako Poláci a Maďaři. Jiná cesta z nastávající krize neexistuje, končí Jaroslav Bašta komentář pro Prvnizpravy.cz. (rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)

Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 748. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací, Praha, 2. listopadu 2021.

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e–mail: vydavatel@seznam.cz

Estránky: www.ceske-narodni-listy.estranky.cz

FB: : https://www.facebook.com/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy-107618950706191/?modal=admin_todo_tour